Mr. Pastrnak | David Pastrňák

14 - Lekce

Uběhly dva týdny od posledního setkání s Davidem. Věci se mi v hlavě tak nějak urovnaly, rány se mi zahojily a já pokračovala dál v životě.

Napsali jsme si tak dvakrát, tvrdil mi, že je hodně zaneprázdněnej prací, což se neshodovalo s jeho dřívějším tvrzením. Nechala jsem to ale tak. Usoudila jsem z toho, že prostě to se mnou byl nějakej úlet a už se prostě vídat nebudem.

Byla jsem ve čtvrtek večer vyvedena z omylu. Napsal mi.

"zuzi, zitra mas volno vid?"

"Jo mam, proc?"

"neco bych mel v planu, kdyby ses jeste chtela videt"

Možná má stejnej pohled na mě, jako já na něj? Neví, jestli zájem sdílíme?

A zrovna to vychytal ve správnou chvíli, možná si pamatoval, kdy nepracuju?

"Jo, chtela. Vlastne, chybels mi"

Při odeslání zprávy jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem teď nesdílela moc ze svých pocitů. Já po něm ale chtěla, aby byl upřímnej. Nemůžu sama dělat pravej opak.

"ty mne taky. nice, tak domluveno, v kolik te mam vyzvednout? potrebuju abys se mnou byla ve ctyri odpoledne"

Exaktní plány?

"Tak me vyzvedni tak, aby se ti to do kalendare hodilo;)"

"ve tri budu u tebe"

Zprávu jsem mu olajkovala a mobil s úsměvem odložila. Takže tato story pokračuje. Když mi na lavičce říkal, vlastně se do větru ptal, jestli "chceme zažít" Boston, měla jsem pocit, jako by se v mém životě mělo něco radikálně změnit. Proto jsem se vysrala na Martina. V hloubi duše jsem doufala, že ho nahradí David.

No, pak bylo ticho. A teď zas. Náboj adrenalinu, pocit jako na extázi a dusící tajemno.

Tak jsem šla spát. Nemohla jsem se dalšího dne dočkat. Mohla jsem být ještě tři hodiny na tiktoku, ale ne.

~

,,Klíče, mobil, peněženka, sluchátka..." potichu jsem si pro sebe říkala obsah kabelky. Měla jsem všechno. Upravila jsem si sukni a vyšla ven. Zase ta fancy kára z prvního dne. Stál přímo před domem a měl shrnutý zrcátko. Vypadal jak nějakej badboy z filmu.

Ale zase měl nějaký polo formální triko, takový to s límečkem na golf. Vypadal jak podnikatel v insolvenci.

,,Zdravíčko, Vám to ale sluší," zvolal na mě. Ta čeština byla zase jako pohlazení na duši. I to mi chyběli.

,,Děkuji, Vám také," zasmála jsem se a sedla si do auta. No, za tímto tvrzením jsem si tolik nestála. Vlasy měl ale hezky upravený, na úsměvu bylo poznat, že byl na bělení zubů. V autě se linula vůně jeho voňavky, z které mi naskočila husí kůže.

,,Hrozně rád tě vidím," pořád na mě koukal. Asi jsem se k tomu všemu ještě červenala.

,,Já tebe taky," špitla jsem a narychlo navázala oční kontakt.

,,Tak vyrážíme," zvolal a vyjel. Nevěděla jsem, kam jedeme. Věřila jsem mu. Oblíkla jsem se i pro příležitost, že bychom večer vymetali bary.

Já totiž, naivka, ještě ráno volala Julii, že v sobotu na směnu nedorazím. Že si místo toho vemu neděli. Byla s tím překvapivě v pohodě, jen mě popíchla, jestli je to kvůli tomu hokejistovi.

Ano, je.

Po půl hodině jsme dorazili k nějaký farmě. Bylo to někde za Bostonem, nikdy jsem tu nebyla.