Mr. Pastrnak | David Pastrňák

17 - Trable v ráji

Bylo ráno, naznačovaly to sluneční paprsky, které sem přes velký okna pálily. Vysunula jsem se do sedu a rozhlídla se kolem sebe. Jako v ráji. Do toho vedle mě David ješte klidně spal.

,,Vstáváme," strčila jsem do něj. Nechci být v jeho bytu "sama". Bála bych se jít někam bez jeho dozoru, přišlo mi to neslušný.

,,Jo... čau, kolik je?" řekl rozespale.

,,Bude deset."

Takže zas takový ráno to není.

,,Proboha, tolik?" chytl se za čelo a zvedl se z postele. Otevřel skříň, která byla teda hodně rozházená, a vytáhl z ní nějaký oblečení na doma. To já tady neměla, takže jsem zvedla ze země sukni ze včera.

,,Na to se vyser, na, vem si moje tričko aspoň," hodil mým směrem nějaký triko. No, tak aspoň nebudu muset chodit tady v sukni.

,,A kdy se mám odtud vypakovat?" zeptala jsem se ho, když odcházel z pokoje.

,,Kdy budeš chtít, udělám ti něco na snídani, co chceš?" řekl celkem chladně. Už nebyl tak usměvavej a zábavnej, jako včera večer.

,,Tak klidně nějaký vajíčka, nebo jenom kafe, já moc nesnídám." A taky se blíží čas obědu.

,,Super, o víkendu taky nesnídám. Takže kafe," mrkl na mě a šel do kuchyně. Já si šla do koupelny umýt obličej. Neměla jsem tu věci na malování. Utřela jsem si toaleťákem zbytky řasenky a koukala se na sebe do zrcadla.

Neupravená. Neatraktivní. Prsty jsem si rozčesala vlasy. Potom jsem, velmi nesebevědomě, nakráčela za Davidem. Už měl dva hrnky kafe nachystaný.

,,Sluší ti to. Nebolí tě hlava?" zašeptal.

,,Ten kompliment byl hádám ze slušnosti," zasmála jsem se. ,,Ne, nebolí."

,,Nebyl ze slušnosti. Mě celkem jo, tak kdybys chtěla prášek..."

Vzala jsem si hrnek a napila se. Sedla jsem si ke stolu. David si překvapivě přisedl ke mně.

,,Jak to teď mezi náma je?" odvážila jsem se zeptat na hodně riskantní otázku.

,,Počkej, jak to myslíš?" zasmál se. V tento moment mi tělem úplně projela úzkost.

,,Tak, vyspali jsme se spolu, je nám spolu asi dobře..."

,,Zuzi, tohle nemělo vůbec nic znamenat. Přesně jak říkáš ale, je mi s tebou dobře..."

,,Nic to neznamenalo?" nadzvedla jsem obočí. Bylo mi do pláče. Ale co jsem čekala.

,,Jako znamenalo, ale ne tolik aby-"

,,Ty holkám říkáš na potkání o tvým tátovi a mamce?" přerušila jsem ho. Vypadal, že je nesvůj.

,,Neříkám, jasně že ne," chytl mě za ruku. Tu jsem vycukla. ,,Říkal jsem ti to, protože ti věřím, jsi skvělá holka, skvělá kamarádka."

,,A s kamarádkama běžně spíš?"

Každým slovem jako by mi do zad vrážel další dýky. Já mu věřila. Nevím, co jsem přesně čekala, ale toto ne.

,,Nespím, ty jsi... jiná. Proboha..." řekl už rozhořčeně a zvedl se na nohy.

Koukala jsem se do zdi a v rozklepaných rukou držela hrnek kafe. Pálil mě na prstech. Měla jsem chuť mu to horký kafe vylít do ksichtu. Aby ho ta huba aspoň trochu pálila z toho, co řekl.

,,Víš Davide," povzdychla jsem si. Cítila jsem, že pořád stojí u linky. ,,Já nelezla s tebou do postele jen tak. Já tě mám ráda."

,,Jasně, já tebe mám taky rád," řekl už trochu klidněji. Otočila jsem se na něj.

,,Tak nemyslíš, že by to nějak mohlo fungovat?" špitla jsem.

,,Můžem se vídat a spát spolu..."

,,A není tohle náhodou definice nějakýho... vztahu?"

Je.

,,Ne není, Zuzano, víš co, možná běž."

,,Co?" řekla jsem zaskočeně.

,,Jo, běž. Brad má trénink, takže po svých. Fakt tohleto zkoušení vztahu si nech pro někoho jinýho. Chápu že se cejtíš osamělá, ale já nejsem od toho, abych ti ten pocit vymazal."

Pomalu jsem se zvedla. Já nechtěla jít.

Koukala jsem se smutně na něj a doufala, že jen zakřičí že to je prank a nějak se to vyřeší.

,,Běž, vypadni, do prdele," strčil do mě. Chytl mě za límec jeho trika a poslal mě směrem do ložnice.

,,Davide, všímáš si, jak se chováš?"

,,Jdi do píči s tímto moralizováním. Sbal si věci a táhni do prdele. Myslela sis, že jako se jednou spolu vyspíme a budeš mít Davida Pastrňáka pro sebe? Moje peníze, slávu, založíš si vlastní značku kosmetiky a budeš si žít jak na obláčku z toho, co já vydřu? Omyl, holčičko," hlasitě mluvil, zatímco já se převlékala zpátky do oblečení ze včera. Rozplakala jsem se.

,,A ještě si k tomu fňukej. Já ti říkám, Zuzano, jestli nemáš to tělísko a za měsíc mi přijde těhotenskej test, vysoudím z tebe a tvojí rodiny poslední korunu, aby sis hodně rozmyslela, jestli chceš bejt nějaká cácora v Americe u koní," pohrozil mi přímo do obličeje.

,,Davide, ty si uvědom, že jsem na dlouhou dobu byla poslední holka, co v tobě viděla víc, než panáčka na ledě, s rozbitýma zubama a narvanou peněženkou. Ale jestli k tomu Davidovi, co jsem do tohoto rána znala, patří i tato stránka, jsem jenom ráda, že tohle končí," fňukla jsem. Vzala jsem si mobil, kabelku a šla rychle pryč.

Tohle neskončilo vůbec tak, jak jsem si představovala.

Celou cestu domů jsem se snažila sama sebe utěšit. Utírala jsem si slzy a aspoň na chvíli si odpočinula od žebrajících bezdomovců. V metru jsem dostala od jedné slečny kapesník.

Já v Davidovi něco viděla. Já doufala, že slavní lidi nejsou tací, jako se o nich mluví.

Ale asi jsou.

Doma jsem Paule zalhala, že jsme byli s Davidovými kamarády. Sama jsem si to nechtěla přiznat. Nechtěla jsem zklamat ani Aničku, která mi to přála. Třeba by mně brala jako zklamání, jako moje máma celý můj život.

Davidovi jsem poslala fotku potvrzení o zavedení tělíska, kterou jsem kdysi posílala z nemocnice Aničce.

Trvalo týden, než mi David odepsal.

"promin"