Mr. Pastrnak | David Pastrňák

21 - Spinkací problém

Vyzula jsem se a koukla se na Davida, kterej zamykal. Otočil se ke mně a vydechl.

,,Tak... teď se rozloučíme a půjdeme spát?" tiše jsem se zeptala.

,,Asi... ano."

Se smutným úsměvem jsem přikývla, ale stále zůstávala stát.

,,Co bude s náma dál?" dala jsem si pramínek vlasů za ucho.

,,Nevím. Je mi s tebou příjemně."

,,Mně taky," povzdychla jsem si. Ten názor na něj se mi pořád mění. Chtěla bych si bejt ním jistá, aspoň nějakou jeho částí.

,,Zítra jedeš do Brna?" přerušil ticho. Já jen lehce přikývla.

,,Už se na mě ségra těší."

Přišel ke mně blíž a usmál se. Pohladil mě po vlasech.

,,Chápu proč."

,,Co?" zeptala jsem se zmateně.

,,Ty umíš povznést náladu, uvolnit člověka. A mě dostat do kolen," zašeptal. Zčervenala jsem.

,,Ale nech toho," šeptem jsem se zasmála.

,,Myslím to vážně. A blbě se mi to říká, ale budeš mi chybět."

,,Blbě se ti to říká?" nadzvedla jsem pobaveně obočí.

,,Jo, protože přesně za tímto účelem jsem tě sem přivezl. Abys byla ode mě daleko," zasmál se.

,,Jo, vlastně to máš asi pravdu."

,,Stavíš se nějakej den? Aspoň na odpoledne."

Povzdychla jsem si a zakoukala se do země. Zase si přijdu, jako bych se do jeho pavučiny namotávala. Nedokážu moc odolat. Až moc mě přitahuje ten fakt, že má o mě někdo zájem. Asi ho nedokážu neopětovat.

,,Já nevím... uvidíme, jak to bude," trochu jsem se od něj odtáhla.

,,Jasně, to chápu, tak nebudu tě zdržovat, můžeš si jít lehnout."

Přikývla jsem a s tichým "dobrou" se rozloučila. Nebylo zas tak pozdě, ale únava na mě padala tolik, že mi do stehen vystřelovala křeč.

Zavřela jsem za sebou dveře, převlíkla se do domácího a lehla si pod peřinu. To hrozně bodlo.

Měkká postel po celým dnu na nohách. Ale i přes tíživou únavu jsem nemohla usnout. Nedokázala jsem přestat myslet, úplně vypnout.

Teď jsem s Davidem strávila celej den. Zažila ho v situacích, do kterých jsem si myslela, že se nikdy nedostaneme. A zase mě to nutí se nad námi zamýšlet. A zase trochu lituju mojí předešlé reakce...

Asi nestrpím lidi, co dělaj chyby, i když je to přirozený. A sama chyby dělám, jen si nedokážu připustit, že by mi někdo mohl ublížit OMYLEM.

Možná jsme naši prvotní známost hodně urychlili, ale na tom nebylo koneckonců nic špatně. Jen jsme se až moc rychle dostali do bodu, kde ty chyby dělat jdou. A tam se to zlomilo.

Přetáčela jsem se na posteli ze strany na stranu. Pořád jsem kontrolovala čas, abych věděla kolik spánku si nakonec dopřeju. A že se ten spánek pořád zkracoval...

Zvedla jsem se a šla za Davidem. Moje poslední možnost. Zaklepala jsem potichu na dveře a vešla. Už asi spal. Sedla jsem si na kraj postele a snažila se ho jemným strkáním probudit.

,,Hm?" ozvalo se po chvilce. Konečně!

,,Mohla bych si lehnout za tebou? Nemůžu usnout," prostě jsem odůvodnila.

,,Jasně, lehni," ospale odsekl. Lehla jsem si tedy na bok, zády k němu. Přehodil přeze mě ruku a já znovu na sílu zavírala víčka.

Taky mě napadlo, že to je třeba tou horečkou, ale při tý jsem vždycky spala jak zabitá. A se spánkem taky běžně problém nemívám.

Jenom jsem doufala, že tyto trable se spáním se se mnou nepotáhnou z Prahy do Brna. Tam už nikoho budit moct nebudu.

Měla jsem ale zase možnost v hlavě rozebrat nás dva přímo v jeho blízkosti. Ne že by se něco tím měnilo, ale jeho fyzické teplo mě nutilo inklinovat k názoru, že bych to měla s ním ještě zkusit.

Ale jak to zkusit napodruhý?