Mr. Pastrnak | David Pastrňák

20 - Letadlem přes půl světa

Vstávání ráno bolelo. Povídali jsme si totiž docela dlouho do noci. Zase jako předtím, ale nebylo to pocitově stejný.

A cesta byla dlouhá. Let byl dlouhej, i ten druhej a čekání na letišti jsme si krátili nabíjením všech zařízení a pitím předraženého kafe. Měl to opravdu dobře naplánovaný, věděl vždycky kam jít, kde to je a tak. I když, pro něj to asi nebylo poprvý. Toto byla moje první cesta z Ameriky. Ještě mě bude čekat jedna, tak snad to pak zvládnu sama.

Po cestě do Bostonu jsem zažila hodně tragédií. Zpožděné lety, ještě potom jsem přímo do Bostonu musela jet vlakem - taky traumatizující zkušenost.

Proto tahle cesta mi dala naději, že to napodruhé nedopadne tak špatně.

A bylo půl osmé a my byli v Praze. Tohle město jsem dlouho neviděla. Je tu mnohem míň bezdomovců, i když k mému klidu by jich tu muselo být ještě míň.

K bytu Davida jsme měli domluvený odvoz. Nemuseli jsme se potácet metrem, kde by kvuli jeho přítomnosti stejně asi vzniklo haló. Taky se mi při příletu sem zmínil, že kluci, kteří sem už asi před pár dny docestovali, by ho rádi přivítali u večeře.

A byla jsem zvaná i já, což nedávalo absolutní smysl. Odmítla jsem. S Davidem po incidentu nemám nic společného, abych někam šla. A snažil se mě trochu přesvědčit, formou "nebudeš mít co jíst, musíš si to zařídit sama", což mě přece jen trochu přesvědčovalo.

Ale něco ve mně přece jen říkalo, že ne. Na druhej den poputuju do Brna a bůhví kdy se zase uvidíme.

Tak jsme dorazili k bytu. David mi s kuframa pomohl a já odemykala.

V bytě bylo prázdno. Základní nábytek tam byl, ale nevyzařoval útulností, jako byt v Bostonu. Chyběly obrázky, takový ty zbytečný dekorace po stolech a poličkách. Chyběl ten pocit domova.

,,Tady teď měsíc budeš jo?" prohodila jsem jen tak do vzduchu.

,,Jojo, budu muset," zasmál se. Kufr jsem si odtáhla do pokoje, kterej mi ukázal a sedla si na postel.

Taky nebyla tak měkká, jako v Bostonu.

Povzdychla jsem si a koukla se do dveří. Stál tam David.

,,Co je?" nadzvedla jsem obočí.

,,Jsi unavená, viď?" smutně se pousmál a já přikývla.

,,Fakt nechceš jít s náma na tu večeři? Dáš si něco dobrýho a s plným žaludkem se líp spí," přemlouval. A já bych znovu řekla ne, kdybych měla energii na to se s ním dohadovat.

,,Jo, dobře... když to říkáš. Já jsem po dnešku úplně hotová. Proč ty vypadáš úplně v pohodě a mě to tak sťalo?"

David se tomu zasmál.

,,Já takhle unaveně vypadám pořád, to sis nevšimla? Taky jsem vyřízenej, ale takovej mám život. V sezóně lítám skoro denně, kvůli zápasům. Jen ne takové dálky."

Poklepala jsem na místo vedle mě, aby si sedl. Stál tam ve dveřích opravdu jak nějakej pan domácí.

,,A jsem rád, že půjdeš," řekl, když si přisedl. ,,Rádi tě poznaj, říkal jsem jim, že jsi kamarádka."

S úlevou jsem přikývla a trochu se usmála.

,,Ani by mě před měsícem nenapadlo, jak se mi otočí život naruby. Ten erasmus byl velkej šok, ale ty..." zasmála jsem se. ,,Ty seš ještě větší změna."

,,Tak snad potom usoudíš, že změna k lepšímu. Půjdu se umejt, jo?" zvedl se a já přikývla. Přiložila jsem si ruku na čelo. Hořela jsem. Takže asi cestovní horečka.

Vybalila jsem si nějaký oblečení na spaní a formálnější šaty, které jsem si chtěla na dnešek obléct. Nevím, jakej je dresscode, ale venku je stejně celkem teplo a šatama nic nezkazím.

Tak jsem se převlíkla, utřela si obličej ubrouskama a namalovala si malý linky. Vlasy jsem si zapletla do copu. Zapila jsem si ještě prášek na bolest hlavy, kdyby mě začala bolet později. Břicho na mě už doslova křičelo, až jsem křeče musela uklidňovat rukou.

Přišla jsem do obýváku, kde David vybaloval věci. Měl na sobě jen rifle a po zádech mu ještě stékala voda ze sprchy.

,,Takovej chlap a ani se pořádně neumí usušit," zasmála jsem se a vzala ručník, co ležel na gauči. Utřela jsem mu ty záda. Ještě by prochladl.

,,Si na záda nedošáhnu no," taky se zasmál a ručník si potom převzal. A zas ho hodil na gauč.

Bydlet s ním trvale by mi asi švihlo.

Oblékl si košili a z tašky vytáhl voňavku. Já se přesunula už do chodby, abych si obula sandály, které jsem si tam odnesla už předtím. V kabelce jsem si zkontrolovala, že mám všechno. David přišel, obul se a naznačil, že můžeme jít.

,,A kam vlastně jdeme? A jak?" zeptala jsem se, když jsme byli dole.

,,Objednám bolta. A je to nějaká restaurace, já sám nevím," zasmál se a opřel se o zeď budovy.

A tak jsme počkali, nasedli a na místo určení přijeli.

Když už jsme si to rychlým krokem šli k restauraci, trochu mi hlavou začaly probíhat obavy.

,,A nebude to divný? Že tam přijdu jak nějakej narušitel."

,,Když to řeknu povrchně, budou se starat hlavně o mě," zasmál se. ,,Jsou to hodní kluci, neboj," poplácal mě po zádech.

,,Takže nebudu muset vysvětlovat kdo jsem... a tak?" nadzvedla jsem obočí.

,,Vůbec, když nebudeš chtít. Jdeme se najíst, ne na výslech."

Otevřel mi do restaurace dveře, já s pousmátím vešla a čekala, než mě zase povede on. Určitě je pozná, zato já ne.

,,Hoši, no zdravíčko! Jak se máme?" hlasitě zvolal hned za moment. V duchu jsem si povzdychla a trochu se povzbudila.

Se všema jsem se tak nějak přivítala, nevnímajíc jejich jména. Byli to ale češi. A to bylo příjemný slyšet... češtinu.

,,A Zuzi, tohle je Voras, Kuba Voráček, proti tomu musím vyhrát, víš?" ukázal na jednoho zrzavýho.

,,Jo, aha, těší mě," trapně jsem se zasmála a podala mu ruku.

Vůbec, ale že vůbec se nechytám. V letadle se mi snažil vysvětlit o co jde, kvůli čemu sem jede, ale já chápu jen to, že je to hokejovej zápas.

K jídlu, na který mě David pozval, jsem si dala řízek a brambory, ty byly nějak speciálně upravený. Nebyla to ale žádná nóbl restaurace, víc se to podobalo vesnickýmu pajzlu. Jen ceny pražské.

A tak jsme dojedli, David dopil pivo a já kofolu a čekala jsem na to, až si objedná další. Ten se k mému překvapení zvedl, řekl že zaplatí u baru a že už pujde domů.

Tak jsem se překvapeně zvedla taky. A hned po cestě k tomu baru jsem mu zašeptala do ucha.

,,Co tak brzo?"

,,Necejtim to, jsem unavenej a nemám na ně náladu," usmál se. ,,Chci domů."

Zaplatil a my šli se zamáváním ke stolu hokejistů domů.

-
Tak jste se dockali, konecne! Je toho moc, jako jsem cekala, kdyby vas neco o studiu veterinarni univerzity zajimalo, napiste na @ogvlasicova na instagramu, rada se podelim.

Moc tuhle knizku miluju a mam hodne napadu, takze nebojte, opravdu nekoncim, jen se to neda stihat.

Mejte se moc krasne