BARBAR Z VYSOČINY

Část 5

„Sakra!" Zaklela Linnet a strčila si hlavu pod polštář. Jenže i když si ucpala uši, podivný hluk ji stále nedal spát, „To se mi snad jen zdá!" Zavrčela naštvaně a vystřelila do sedu. Zezdola se neustále ozýval křik, hluk a řinčení mečů. Několik dlouhých sekund ospale zírala do tmy, a když se hluk netišil, vyrazila ke dveřím. 

Bylo jí jasné, že Rhys s tím svým spolkem bláznů, zase blbli celou noc. A tentokrát si je vzal dokonce i dovnitř. Řítila se ospale temnou chodbou a vůbec si nevšimla, že elektrické osvětlení, vystřídalo světlo z loučí.

 „Sakra! To musíte tady tak řvát?! Člověk se tady ani nevyspí!" Zařvala téměř nepříčetně, když rozrazila dveře a vběhla dovnitř jako velká voda. Jejich obývák byl plný obrovských chlapů, ve středověkém oblečení. Všichni byli oblečeni v jakousi koženou halenu, opásanou koženými popruhy, vysoké kožené boty a kilt. Stejně jako její bláznivý bratr, pomyslela si. Jen co vběhla dovnitř a rozezněl se její ječící hlas, všichni ustali v pohybu. I Rhys, který právě s jedním z mužů bojoval.

 „Do prdele! To nemůžete jít blbnout ven?!" hodila naštvaný pohled na svého bratra, „A ty mě taky neštvi! Slíbil jsi, že ty blázny nebudeš tahat dovnitř, a že přijdou až zítra!" Vůbec si nevšimla, že na ni všichni udiveně hledí, jako na zjevení. A aby taky ne. Však kdyby byl klan z Glenstailu pověrčivý, věřili by, že je určitě čarodějnice.

 Vlasy, které si spletla na noc do slabých copů, se vlivem převalování se v posteli přeleželi. Na všechny strany trčeli pak její dlouhé copy jako tykadla. Košili měla zmuchlanou a nad nápisem na její hrudi, muži vykulili oči. Ještě k tomu si večer zapomněla setřít řasenku, a kolem očí se jí nyní vyjímaly obrovské, černé kruhy. Nad obočím měla cosi kovového a mračila se tak, jakoby je chtěla právě uhranout. 

„Co to kruci má být?!" Zahromoval hlas jednoho z mužů. Linnet se ohlédla a setkala se s pohledem muže, jakého ještě neviděla. Téměř udiveně vykulila oči. Byl mohutný a statný a opravdu vypadal, jako nějaký středověký válečník. Mocný válečník, to poznala i ona. Zamračila se na něj a bojovně vystrčila bradu proti němu. 

„To bych se měla ptát spíše já ne?!" dala si ruce v bok, „To se nemůžete mydlit venku? Jestli jste si nevšimli, jste v našem obýváku, tak si laskavě běžte hrát na vojáčky někam jinam!"

 Phelan Waughn Der Mar udiveně povytáhl obočí. S něčím takovým, se ještě nesetkal. Kdyby se ta žena, jestli se tomu dalo tedy tak říkat, neopovažovala příliš, snad by se i rozesmál. Stála teď před ním, pouštěla na něj hrůzu, a přitom to vypadalo téměř úsměvné. 

Však se na ni díval shora. Sahala mu po ramena a byla drobná a křehká. Jedním prstem by ji snad dokázal zpacifikovat. A pak ten její zjev. Jejich klan nebyl pobožný a nevěřil na čarodějnice a ďábla, ale ona přesně tak vypadala. Ale nejvíce ho rozzlobila její opovážlivost. Ženy jsou mužům zcela podřízeny, a něco takového si nemůžou dovolit. Nikdy.