BARBAR Z VYSOČINY

Část 24

Den náčelníkovy svatby byla veliká událost. Odehrávala se sice již po čtvrté, ale nyní všichni tušili, že toto spojení je výjimečné a vlastně žádoucí pro pokračování rodu. Onu pověst znal samozřejmě téměř každý, a vzhledem k pověrčivosti prostých lidí, bylo početí pokračovatele rodu zásadní. 

V oněch dobách nebylo nic důležitějšího, než početí dítěte. A aby byla jistota legitimního následníka, musela budoucí nevěsta podstoupit zkoušku panenství. A nevyhnula se tomu ani Linnet. 

Porodní bába den před obřadem odvedla Linnet do soukromí jejího pokoje a prohlédla ji. Samozřejmě všichni netrpělivě čekali na její zprávu v hodovní místnosti. A když se bába zjevila na schodech a oznámila jim, že budoucí hradní paní je nepochybně pannou, teprve tehdy měla Linnet jistotu, že se jí skutečně stane. V opačném případě, bylo totiž téměř jisté, že by se svatba nekonala.

 Ovšem k Rhysově překvapení, neměla s tím Linnet žádný problém. Bez jakéhokoliv odporu přijala onen fakt, a podvolila se. Už to Rhyse utvrdilo v tom, že je do náčelníka zcela zblázněna. Kdyby s tím srozuměna nebyla, moc dobře věděl, že by ji nikdo nedokázal donutit. Na to ji znal moc dobře.

 Ovšem Linnet se hradní paní stát toužila, to bylo nesporné. Za to náčelník onen fakt přijal chladně a bez emocí. Jako dobrou zprávu ohledně jejího panenství, a dobrou zprávu pro jeho lid. Z jeho strany se ale nejednalo o víc, jak o jistotu pokračování jeho rodu. On se evidentně neženil z lásky, jako se vdávala Linnet. Pro náčelníka to byla nutnost, povinnost a oběť.

 A k Rhysovu překvapení, se Linnent nevzpouzela ani k středověké tradici svatební noci. Když jim kněz svázal ruce, prohlásil je za manžele a Phelan nasadil Linnet krásný prsten, odebrali se na svatební hostinu. Která ovšem probíhala v duchu následného očekávání. 

Žádné manželství totiž nebylo prohlášeno za ztvrzené, pakliže nebylo konzumováno. Dokud si muž, nevzal ženino panenství. A v té době bylo úplně normální, že novomanžele do ložnice doprovodili jejich nejbližší. 

Za hurónského smíchu a pošťuchování, Linnet za doprovodu žen a Phelan za doprovodu mužů, byli doprovozeni až do ložnice. Ženy svlékli nevěstu a uložily ji do postele. Pak přišel na řadu ženich. Ten se vysvlékl, a pakliže už nyní jeho kopí dosahovalo žádoucí erekce, ztvrzujíce jeho mužství, muži to s respektem a ženy s obdivem komentovali.

 Pak ženich ulehl vedle nevěsty a mělo dojít k naplnění svazku. Mnohdy všichni zůstávali i po dobu jejich první svatební noci, aby měli jistotu. Někdy odcházeli za dveře a poslouchali, zda k naplnění došlo. Ženich pak obvykle přinesl prostěradlo poskvrněné panenskou krví, coby důkaz.

 Phelan ovšem díky respektu který měl, vykázal po té, co vedle Linnet ulehl do postele, všechny za dveře. Nikdo si mu neodvážil odporovat, ale alespoň si neodpustili peprné poznámky na jejich adresu. Byla to také jediná možnost, kdy si něco takového mohli dovolit. 

 *** 

Svatební noc ve středověku opravdu probíhala tak, jak píši v textu. 

Novomanžele byli odvedeni do ložnice, za jistých perných poznámek a pošťuchování, které bylo v tuto chvíli dovoleno. Za přítomnosti všech přítomných, a někdy jich bývaly desítky, ženy svlékly nevěstu a uložily do postele.

Pak přišel na řadu muž. Bylo žádoucí, když se jeho erekce už projevila a mohli tedy doufat v to, že následník bude počat. Pro muže ovšem právě to, že byl podroben tolika očím, nebylo příjemné a dosáhnout erekce tedy téměř nemožné. 

Všichni pak v ložnici zůstali celou dobu, dokud ke spojení nedošlo. Někdy jak jsem psala, čekali za dveřmi a stačil jim důkaz v podobě krve na prostěradlu. Ovšem právě bohatí a mocní, se většinou nevyhnuli tomu, aby svou první noc neprožili za přítomnosti ostatních. U nich totiž byla jistota legitimního následníka nutností. 

Já tedy v příběhu Phelanovy dala tu moc, své bratry a všechny ostatní vyhnat za dveře a čekat.

 Děkuji za hvězdičky a komentáře.