BARBAR Z VYSOČINY

Část 49

Dlouhé dvě hodiny seděl náčelník na svém velkém, dřevěném křesle pod oknem svého pokoje a poslouchal. Rhys mu vyprávěl vše od začátku. Na jeho přání mu osvětlil celou situaci od začátku do konce. 

A náčelník seděl bez hnutí a bez jediného slova a hnutí brvou ho vyslechl. Ač to muselo být pro kohokoliv z oné doby neuvěřitelné a nemyslitelné, nedal na sobě nic znát. A Rhys si byl vědom toho, že kdokoliv jiný, by je označil za zplozence ďáblovy a skončili by na hranici.

 Vyprávěl mu, jak se sem dostali. O jejich životě v osamění a o životě v jednadvacátém století vůbec. Vyprávěl mu o železnici, o elektřině a o tom, že v jejich době už lidé mohou létat. Vysvětloval mu princip telefonu a televize. Internetu a jiných vymožeností jejich doby. O tom, jak velmi vyspělé je zdravotnictví a že nemoci této doby se již dají léčit. Vysvětloval mu princip auta, letadla, nebo třeba ponorky. Zasvětil ho do tajemství vědy a osvětlil mu postavení žen a mužů v jejich době. A nezamlčel nic. A náčelník seděl, mlčel a výraz jeho tváře neprozradil Rhysovy nic.

 „Jak jsem řekl, náčelníku," řekl Rhys, když skončil své dlouhé vyprávění, „Žijeme s Linnet sami už dlouho a nikoho nemáme. Tedy ani jeden z nás, necítí smutek po nikom z té doby. A pokud mne se týká, já jsem šťasten zde. Vždy jsem obdivoval středověk a toužil stát se rytířem. A Linnet..." povzdechl si a podíval se na Phelana trochu provinile, „Nezvládl jsem její výchovu. Ale i ona je zde šťastná, vím to. Nikdy jsem ji neviděl tak spokojenou, jako zde. Vždy tak trochu bojovala proti všem a proti všemu. Udělala vždy pravý opak toho, co se po ní žádalo. I to tetování si nechala udělat na truc. Nebo její kovový jazyk..., tomu se říká piercing, a je to obyčejná módní věc naší doby."

 Phelan se dlouze zadíval na muže před sebou. Pak vstal a postavil se čelem k oknu. To co mu řekl, zdálo se být téměř nemyslitelné, ale neměl důvodu mu nevěřit. Ač by každý jiný ho ihned pohnal na hranici a označil ho za samotného ďábla, on pověrčivý nebyl nikdy. Však právě pro jeho názory a myšlení, byl označován jako Barbarian.

 Ano, to co mu řekl, vymykalo se téměř logickému rozumu, ale byl si jist, že mu říká pravdu. Jedno bylo ale jisté, nikdy, se nikdo nesmí dozvědět o tom, odkud přišli. Ono tajemství, musí zůstat pouze rodinnou záležitostí. 

Tušil už dávno, že něco oba tají, ale toto si nedokázal představit ani v nejdivočejším snu. Vlastně jim neměl ani za zlé, že ze strachu mlčeli. To vše by pochopit a odpustit dokázal. Šlo spíše o to, že jeho žena mu lhala. Uváděla ho v omyl a to záměrně. A jestli v jejich době byly ženy mužům rovnoprávné, zde, to ale neplatí. 

„Středověk..." vydechl Phelan do ticha, aniž by se otočil od okna, „To slovo už jsem u své ženy zaslechl."

 „Sire..., vím, že se hněváte, ale prosím vás o shovívavost pro mou sestru," zašeptal Rhys k jeho zádům, „Je stále jako malé, rozmazlené dítě. Jsem si jist, že by vám vše osvětlila, ale má svou hlavu a..."

 „A ty jsi v její výchově zcela selhal, rytíři," otočil se náčelník od okna, „Nyní je ale mojí ženou, a je na mě, abych ji ukázal, kde je její místo."

 „Tedy..., nehodláte jí..." Vydechl Rhys s nadějí.

 „Myslíš, poslat na hranici?" skočil mu do řeči, „Nebo nechat za živa zazdít?" Trpce se usmál, „Ne, nemusíš mít obavy. Ovšem trest ji nemine. Naučím ji poslouchat. Jako žena vévody z Glenstailu, musí být dvakráte poslušna svému muži. Záleží na tom život její, i mých poddaných. Tedy budu tvrdý. Nesmlouvavý, a když to bude nutné, uchýlím se k trestu nejtěžšímu." 

Rhys ztěžka polkl a zapátral v paměti, jaký že to trest pro své neposlušné manželky v té době muži měli. Pakliže je nechtěli nechat zabít, to znamená popravit nebo zazdít, uchylovali se k velmi důmyslným trestům. Zřejmě na jeho tváři byli znát obavy a snad i strach, znal totiž kruté tresty té doby, protože na něj Phelan pohlédl a pak se nahlas rozesmál. 

„Neměj obav, rytíři. Nehodlám ji nasadit železnou masku, ani ji vláčet ulicemi polonahou a nechat na ni pokřikovat nadávky. Ani ji nehodlám nechat připoutat na pranýř a vystavit ji davu. Naučím ji poslouchat svého muže jiným způsobem."

 ***

 Ve středověku byly tresty opravdu hrozné. Už během výslechu a vyšetřování, bylo používáno, tzv. „právo útrpné." 

K získání přiznání obviněného, byly používány donucovací prostředky. Bití, španělská bota, palečnice, bičování, oslí jízda.

 Tresty určeny výhradně ženám, byli třeba: Uzda- železný náhubek, určený pro klevetnice.

 Ženám lehkých mravů třeba uřízli nos, nebo vypalovali cejch.

 Ženský pranýř- byla v jakémsi sloupu uvězněna její hlava a připoutána. Byla vystavena na náměstí a předvedena davu, který ji častoval urážky a plivanci. 

Dřevěný plášť pro nevěrné- žena byla zavřena do sudu. Koukala ji jen hlava a ruce a musela se procházet městem, coby cizoložnice. 

Toto byly ovšem ty z mírnějších trestů. Na řadu přicházeli i trestu krutější, ale o těch někdy jindy. 

Děkuji za hvězdičky a komentáře.