BARBAR Z VYSOČINY

Část 14

 Linnet vstoupila do hodovní síně, která byla hlavním centrem hradu. U večeře se zde scházeli jeho obyvatelé, a přes den sloužila něco jako obývací místnost v dnešní době. U okna seděla Hilda s Astrid a vyšívali a kolem běhala malá Anna. 

Náčelník s bratry a se svým otcem se právě skláněli nad stolem a řešili plány, které měl Phelan v úmyslu vybudovat. Rozhodl se totiž, že každý rytíř, kterého na hradě měl, i poslední sluha, ožení-li se, má právo na soukromí své rodiny. A na jednom ze spodních nádvoří svého rozlehlého hradu, chtěl nechat vybudovat pro ně kamenná obydlí.

 Nikdo z mužů si tudíž nevšiml, když Linnet přivedla stráž dovnitř. Jen Hilda s Astrid. A hlavně náčelníkova sestra, byla na ni hodně zvědavá. 

Když Linnet váhavě zůstala stát uprostřed místnosti, a setkala se s Astridiným pohledem, zacítila se trapně. Však ta žena zdála se jí tak krásná. A i ona si nyní uvědomovala, jak asi vypadá. A celý týden v kobce, jejímu zjevu moc nepřidal. 

Její dlouhé zapletené vlasy do copů byli umaštěné, a na bílé košili, se pod nánosem špíny nedal pomalu přečíst ani onen nápis. I její obličej ještě stále začernán rozmazaným make-upem, zdál se ještě špinavější. A ještě k tomu se jí zdálo, že značně páchne. Korunou všemu ovšem byl fakt, že dostala svou periodu, takže se na jejím oděvu nacházelo i několik rudých skvrn. 

Rhys za ní sice opět byl, jako ostatně každý den, a přesvědčoval ji, aby projevila náčelníkovy věrnost, ale to ještě svou periodu neměla. A dva strážní, kteří ji i nyní přivedli, se tvářili, jako že ji neslyší, když je žádala o cokoliv, čím by si pomohla. 

Nyní by se ovšem nejraději propadla do země. Kdyby nebyla tak unavená, špinavá a nevyspalá, snad by se i pokusila o útěk. Sotva ale stála na nohou, a hlavně pamatovala na bratrova slova. Zapřísahal ji, aby měla rozum, a vzdala náčelníkovy úctu. Konečně totiž uvěřila, že se o žádné hry nejedná, ale opravdu se nachází ve středověku. Ač se to zdálo nepravděpodobné, ale bylo to tak. A jelikož tedy nebyla hloupá, rozhodla se pro jednou skousnout svou hrdost. Přeci jen na hranici skončit netoužila.

 „Jsi si jistý, Phelane, že je to tak správné?" řekl zadumaně Mangus, dívaje se do papírů na stole, „Do teď své obydlí neměli, a také si nestěžovali."

 „Naprosto!" Pronesl náčelník hromovým hlasem, „Každý muž, který založí rodinu, nechť má také se svou rodinou své obydlí. Prospěje to jim, a prospěje to nám. Spokojení poddaní, jsou věrní poddaní." Pronesl tak, že se o tom už neodvážil nikdo diskutovat.

 „Pravdu říkáš, synu," řekl Ulric zamyšleně a uznale pokýval hlavou, „Jsem na tebe pyšný a..." pak si všiml Linnet stojící opodál, „tvá vězeňkyně, už je zřejmě zde."

 Phelan udiveně povytáhl obočí. V první chvíli hned nepochopil, kam svými slovy jeho otec míří. Obvykle totiž vězení nepoužíval. Své nepřátele nevěznil. Buď byli na jeho straně a podrobili se mu, nebo je zabil. 

Zvedl tedy hlavu a zadíval se směrem, kam mířil pohled jeho otce.