BARBAR Z VYSOČINY

Část 6

„Co je to kruci za stvoření?!" Zahromoval Phelan Waughn Der Mar a přehlédl Linnet opovržlivým pohledem. Vůbec nechápal, proč vypadá tak, jak vypadá. Jestli nebyla posedlá ďáblem, o čemž pochyboval, protože na něco takového nevěřil, tak pak by potřebovala pořádně nařezat. Sám sobě se divil, jak velkou chuť dostal to udělat, „Co je ta věc nad tvým obočím?!" Zamračil se na ni.

 „Piercing přeci!" vyplázla na něj jazyk a tři kovové pecky na jejím jazyku, nemohli ujít jeho zraku.

 „Kovový jazyk..." Prohodil Ulric, stojící vedle syna, „Pověst říkala pravdu..." Dodal spokojeně a ignoroval nelibý náčelníkův výraz, „A ty oči. Nikdy jsem neviděl tak světle modré oči, jako má ona. Až přechází zrak."

 „Nevěřím na pověsti, otče," zavrčel Phelan jeho směrem a pak se s nechutí podíval na ni, „Ukaž mi svou hruď!" Přikázal ji a Linnet vytřeštila oči.

„Phe! Co si sakra myslíte?!" Vyprskla a pokusila se udělat krok vzad. Jenže k jejímu vzteku, ten hromotluk byl rychlejší než ona. Lehce ji chytil tak, že se nemohla ani hnout a jedním trhnutím odhalil její prsa. Pak zůstal zírat na vytetovaný erb, na jejím levém prsu. 

„Říkal jsem to..., erb na hrudi." Pokýval spokojeně Ulrik. Phelan se zamračil ještě více. Představa, že by měl jeho otec přeci jen pravdu, se mu právě dvakrát nezamlouvala. 

„Kruci!" zavrčel rozzuřeně. Popadl ji, levou nohu opřel o zeď a přehodil si ječící Linnet přes koleno. Pak vyhrnul její košili a odhalil její pozadí, „To se mi snad jen zdá?!" Zavrčel, když spatřil na jejím zadku vytetovanou březovou ratolest. 

Pak ji ze sebe shodil a znovu si ji prohlédl od hlavy až k patě. To stvoření právě stálo proti němu, prskalo a nadávalo. Nevěřícně zatřásl hlavou k odporu. Nebylo přeci možné, aby tohle byla žena, která by mu měla porodit syny a zachránit rod Waughn Der Marů před vymřením. Nepociťoval totiž při pohledu na ni touhu tělesnou, ale neskutečnou potřebu ji nařezat a ukázat ji, kde je její místo. 

„Co si to ty..., ty ..., ty..., neandrtálče dovoluješ?!" rozčilovala se rudá vzteky, „A ty si vezmi ty cvoky ven! Tohle už vážně trochu přeháníte ne?!" Obořila se na bratra. Ale ještě než stačil Rhys odpovědět, hřmotný náčelníkův hlas zaburácel místností. 

„Tak dost! Mlč, ženo!" Zařval tak, že i Linnet na moment zmlkla, „Tvé jméno, válečníku?" Obrátil se na Rhyse.

 „Rhys MacCollins, náčelníku. Bratr této dívky." 

„Sir Rhys MacCollins?" povytáhl Phelan obočí a zkoumavě si ho prohlédl. Bojoval chrabře a byl dobrý bojovník, toho si všiml. Ale donutit svou sestru k poslušnosti, zřejmě nedokázal, „Kde jsou tvoji muži? A kde služebnictvo?"

 „Žijeme tu sami, sire," pokrčil rameny. Věděl, že ho považuje zřejmě za onoho MacCollinse, který opravdu v té době žil, „Rodiče zahynuli, když Linnet byla ještě dítě. Nyní já nesu břímě její výchovy, sire. Byl jsem nucen propustit služebnictvo, i své muže, protože neúroda a mor, který se prohnal krajem, připravil nás o vše." Pokusil se nějak přijatelně vysvětlit jejich situaci. 

Phelan dlouho mlčel, jakoby přemýšlel o pravdivosti jeho slov. Neměl ovšem důvod pochybovat o jeho cti a chrabrosti.

„Bóže!" Zašklebila se ale náhle Linnet a obrátila oči v sloup, „Vy tu hru berete teda vážně..., jdu spát! A doufám, že konečně dáte pokoj a bude klid!" Pokrčila na Phelana nosem. Potlačila nutkání na něj vypláznout jazyk a otočila se k odchodu. Jenže v tu chvíli zaječela, jako když ji na nože berou. Jeho mohutné paže ji totiž popadli a vysadil ji do vzduchu. Držel ji před sebou lehce, jakoby nic nevážila. „Sakra! Pusť mě, ty barbare!" Ječela a mávala nohama ve vzduchu. 

„Ticho bude!" Zařval ji do obličeje, „Špatně jsi ji vychoval, MacCollinsi. Žena musí poslouchat na slovo!" Ona slova patřila Rhysovy, ale díval se přitom do rozzuřeného dívčího obličeje, „Koukám, že sis tedy vědoma toho, kdo jsem?" Narážel na oslovení „Barbare", kterým ho počastovala. 

„Jo to jsem!" zamrskala se mu v rukách, „Pusť mě, sakra! Tebe nikdy poslouchat nebudu!"

 „Uvidíme!" Procedil klidně skrz zuby a přehodil si ji jako nic přes rameno, „Tvá sestra jede s námi. A ty, jakožto její poručník..., přísaháš mi věrnost?" Otočil se k němu.

 „Jistě, náčelníku," poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu a pravou pěst položil na své srdce, „Přísahám věrnost tvému klanu a tobě, sire Phelane Waughn Der Mare, vévodo z Glenstailu. Můj život, je ve tvých rukou. Přísahán na svou čest." 

***

Tak snad se zatím líbí. :) Děkuji za hvězdičky a komentáře.