Část 15

398 59 13
                                    


Linnet polilo horko, když si všimla, že na ni náčelník hledí. Sklopila zrak a cítila jak rudne. Nejraději by se najednou propadla hanbou do země. Bylo to zvláštní, ale před tím si vůbec nevšimla, jaký muž náčelník je. A když se pak od stolu zvedl a udělal pár kroků k ní, zatoužila utéct. Náčelník byl totiž jistě muž, před kterým by všechny její přítelkyně sedli na zadek.

Byl vysoký a mužný. O hlavu větší než ona a tyčil se nad ní jako skála. Jeho hnědé vlasy se mu až na ramenou, neposlušně vlnily okolo hlavy. Jeho tvář měla mužné rysy, s krátkým, pečlivě upraveným vousem. Na sobě měl halenu a koženou vestu, přepásanou koženými popruhy a skotský kilt. Vysoké kožené boty na přezky, pak dokreslovali jeho mužnost. 

Připadala si před ním najednou jak nejubožejší chudinka. Na první pohled z něj čišela sebedůvěra a přirozený respekt. Ne však arogance, to vůbec ne, a o to, to snad bylo horší. Styděla se totiž tak, jako nikdy v životě. 

Nikdy se před žádným mužem nestyděla tak, jako před ním. Ani před svým bratrem, se kterým probírala vše, od své periody, až po bezpečný sex. A žádný kluk ve škole, ani žádný muž, jakého kdy potkala, nepůsobil v ní takový zmatek. 

„Předstup!" Zavelel a Linnet kupodivu bez řečí poslechla, „Tedy?!" povytáhl obočí, „Zapřísaháš se mi věrností a poklekneš před svým náčelníkem?!" Linnet sklopila hlavu a na moment zaváhala. Pak ale poklekla u jeho nohou. V kobce věru opět skončit netoužila.

 „Můj pane," vydechla do země naučenou frázi od svého bratra, „můj život je ve vašich rukou. Jsem navždy vaší poníženou poddanou." 

Několik dlouhých vteřin bylo ticho a náčelník na ni jen zamyšleně hleděl. Dokonce ji napadlo, zda si nerozmyslel to, pojmout ji za svou ženu. Ne, že by po tom toužila, věděla už, že právě proto je přeci tady, ale vůbec by se mu nejednou nedivila. Však musela opravdu vypadat příšerně.

 „Povstaň." Řekl ale nakonec a Linnet se váhavě postavila proti němu. Neodvážila se však zvednout hlavu a pohledět mu do očí. Cítila snad sama sebe, jak páchne, a od špíny a absence koupele jí svědilo celé tělo. Ještě k tomu měla pocit, že ji po nohou stékají kapičky krve. Zahanbeně semkla nohy k sobě a potlačila vzlyk.

 Phelan ji přehlédl pohledem od hlavy až k patě. Byla drobná a křehká. A tak špinavá. Všiml si i rudých skvrn na její košili, i rudé skvrny na nohou. Zaslechl její vzlyk a téměř ucítil její stud. Ano, pod nánosem špíny, nebyla její tvář téměř znát, ale přesto viděl něžné rysy jejího obličeje. Ani bujné a ženské křivky jejího těla, nemohli ujít jeho pozornosti.

 „Pohlédni na mě!" Přikázal ji, a když vzhlédla, řekl již mírnějším hlasem, „Tvůj stud není na místě. Toť známka tvé ženskosti a plodnosti tvého těla. Proč nepožádalas mou stráž, aby poslali nějakou z žen, a pomohla ti?"

 „Já..., žádala, ale..." Popotáhla. Phelan pevně semkl rty a v očích mu zajiskřilo zlobou. Střelil pohledem ke dvěma mužům stojících u dveří, kteří se strachy přikrčili. 

„Říká pravdu?!" zahromoval, ale nečekal na odpověď. Poznal, že ano, „Tedy vaší nedůslednost potrestám! Zmizte mi z očí, vyřídím si to s vámi později!" Když muži kvapně zmizeli za dveřmi, přistoupila Astrid k bratrovi a položila dlaň na jeho rameno.

 „Nerozčiluj se, Phelane. Postarám se o ni..., jestli dovolíš?"

„Ty? Ale tvůj stav..."

 „Těhotenství není nemoc, náčelníku," usmála se na něj, „Jen mi to prosím dovol. Jestli tedy s touto dívkou nemáš jiných plánů?" Phelan znovu přejel Linnet od hlavy až k patě. Pak si povzdechl a zatřásl hlavou k odporu.

 „Nikoliv. Mé slovo platí. Tato žena, stane se mojí chotí. Dávám ti svolení, sestřičko."

 *** 

Už od malička jsem hltala romány a hlavně ty historické. A je pravda, že vždy jsem přemýšlela, jak to tak asi tehdy chodilo. Kolikrát mne napadlo, jak řešili menstruaci a vše okolo. Všechny romány, totiž vždy hrdinky a hrdiny vykreslují tak, že vlastně ani nechodí na záchod. Princezny přeci nekakají. 

I ve filmech vše vypadá tak romanticky a dokonale, jako pohádka. Ale ono to tak nebylo. Jeden příklad za všechny: Ludvík XIV. Francouzský král a jeho Versailles. V té době nejokázalejší sídlo, ukazující jeho bohatství. Přesto zde zapomněli na tak důležitou věc, jako byli záchody. Panstvo tehdy tedy kálelo po chodbách a všude, kde to na ně přišlo. Sídlo zapáchalo a život zde, musel být tedy nesnesitelný. 

Ovšem ve filmech z té doby, je vše tak zářivé a dokonalé a ono to tak nebylo. Tak proto třeba zde řeším takové věci, jako je třeba menstruace. Jak to dříve řešili? Psala jsem o tom už v Navzdory osudu. A je to i zde, protože je to příběh o obyčejných lidech, kteří dýchali, jedli, káleli, milovali se. Ne, o princeznách, které jsou přeci tak dokonalé, že ani nemůžou chodit na záchod. 

To jen tak na okraj.  :) Děkuji za hvězdičky a komentáře.

BARBAR Z VYSOČINYKde žijí příběhy. Začni objevovat