BARBAR Z VYSOČINY

Část 30

„Já..., ne..., nevím, jak bych vám to..." polkla Linnet a sklopila zrak před pohledem, který ji neustále rozptyloval. Evidentně se totiž na ni vážně zlobil. Postavil se v čele postele, do svého tradičního postoje s rozkročenýma nohama a rukama na prsou. Jenže byl nahý. 

A ten pohled ji prostě značně rozptyloval. Nemohla si pomoci, ale když zvedla zrak, nedokázala se mu podívat do očí. Její pohled byl i proti její vůli stále přitahován k jeho rozkroku. A že bylo se na co dívat, pomyslila si. Viděla spoustu materiálu s vyobrazením a foty pánského penisu. Menší, větší, tenčí, silnější, v klidovém stavu i v erekci. Ten jeho byl ale dle jejího laického názoru jistě i v klidu impozantní.

 „Čekám, má paní!" Zavrčel naštvaně, a Linnet konečně zvedla oči k jeho obličeji. 

„No, já..., těžko se to vysvětluje, můj pane. Viděla jsem spoustu penisů, tedy chci říci ma..., materiálu a..." polkla a opět jí oči bezděky sklouzly do jeho rozkroku. Phelan si toho samozřejmě všiml a zamračil se. Pak si povzdechl, otočil se ke zdi, kde visel jeho tartan a omotal si ho kolem svých boků. 

„Tak, má paní..., doufám, že už se nenecháš rozptylovat, a řekneš mi konečně jak je možné, že jsi nějaká mužská kopí spatřila?!" Díval se na ni tak rozzlobeně, zase stál se založenýma rukama na prsou a Linnet najednou nevěděla, jak z toho ven.

 Bylo jisté, že v jejich době neměli dívky možnost vidět nějaký penis dříve, než stanula na svatebním loži. A ani po té nespatřila nikdy jistě jiný, než svého muže. Jak tedy vysvětlit fakt, že v její době si takovýto materiál najde kdykoliv na internetu, nebo v knize, když nyní to nebylo možné? Z jeho pohledu jistě bylo jediné vysvětlení, na které nechtěla ani pomyslet. 

„Vi..., viděla jsem nějaké kresby, můj pane. Náš rod velice dbal na to, aby ženy přicházely do manželství připravené a svého muže se neobávaly," musela sklopit zrak, aby se mu při své lži nedívala do tváře, „přeci to funguje, můj pane. Nemám strach z vašeho těla, jako jiné ženy." Vydechla s nadějí. Stále se sice mračil, ale bylo znát, že přemýšlí. 

„Ne, to tedy nemáš, má paní." Zavrčel si pod vousy a zkoumavě se na ni zahleděl. Moc dobře věděl, že mu neříká celou pravdu. Samozřejmě mu bylo jasné, že byla panna a poznal i, že byl jistě první muž, kterého viděla nahého na vlastní oči. Přeci jen byl zkušený muž a něco takového nemohl nepoznat, ale o to bylo více zvláštní, že má takové povědomí o mužském těle.

 „A tohle..., můj pane..." vyplázla znovu jazyk, „je jisté tajemství našeho rodu. Všechny ženy mají už od nepaměti kovový jazyk..., aby svému muži byli tou nejlepší milenkou. Nemůžete přeci popřít, že když i pověst mluví o této zvláštnosti, že je jistě pravdivá." Vyhrkla první, co ji napadlo. Phelan ale stále stál s rukama na prsou a mlčky se na ni díval. V očích mu jiskřilo a pomalu snad i skřípal zuby.

„Dobře, má paní..." řekl po chvíli, „pro tentokrát, ti budu věřit. Věř ale..., že pakliže klameš svého muže a náčelníka, čeká tě trest."