BARBAR Z VYSOČINY

Část 12

Astrid, náčelníkova sestra, si položila ruku na své šestiměsíční těhotenské břicho a pátravě se zadívala na svého bratra. Bylo jí třiadvacet, a od té doby, kdy ji její bratr a náčelník našel muže, čekala už své druhé dítě. Jistojistě zase holčičku.

 Bylo téměř jisté, že nikdo z rodiny mít syna nebude. Pokud náčelník nedostojí pověsti, a nezplodí se svou ženou alespoň pět synů, jejich rod vymře po meči. 

Jistě ovšem věděla, že ona další děti určitě nezplodí. Opět si pohladila břicho a povzdechla si. Bylo tomu už pět měsíců, co její muž Arkin zemřel. Silná horečka schvátila jeho tělo, a nemohli nic dělat. Ale i když ho měla ráda, protože jí Phelan našel opravdu dobrého a hodného muže, život šel dál. Musela žít pro své děti. Pro jejich tříletou dceru Annu a to malé.

 „Měl bys jít spát, Phelane," zamračila se na svého bratra, který pozdě v noci, ještě seděl nad hromadou papírů, „Jsou už dvě v noci a ty ještě pracuješ. A jak tě znám, zítra budeš hned z rána prohánět muže na kolbišti." 

„Že to říkáš právě ty, sestřičko. Neměla bys spát, aby tvé dítě bylo silné a zdravé?" 

„Já vím, ale..., začíná kopat a vzbudilo mě to. Sáhni..." Phelan vstal a položil svou velkou dlaň na sestřino břicho. Pak udiveně povytáhl obočí a zamrkal. Astrid však poznala, že se jen její velký bratr, snaží zakrýt své emoce. 

Měla právě Phelana, ze svých bratrů nejraději. I když právě jemu dala nejvíce zabrat. Jako náčelník bral na sebe veškerou zodpovědnost, i když se jí někdy zdálo, že i takové, kterýma klidně mohl pověřit své bratry.

 Dívala se na jeho unavenou tvář, a znovu pocítila lítost. Lítost nad tím, že takový muž, ještě nepoznal kouzlo lásky. Ano, byl třikrát ženat, ale své ženy si vzal z povinnosti. Nemiloval je, i když je ctil, a byl jim věrný, až do jejich smrti. 

Jako náčelník měl za povinnost pojmout za manželku ženu, která by přinesla jeho klanu jisté výhody. A tak to i pokaždé bylo. Sňatkem získal větší panství, i jistotu míru. Ovšem nyní měl za povinnost ženit se po čtvrté. Ještě tu ženu neviděla, ale dle toho co slyšela, už jí ho bylo líto. Ovšem věděla, že své povinnosti opět dostojí, aby udržel klan při životě. 

„Zase se chceš obětovat, Phelane?" Zamračila se na něj. Věděla, že chápe, na co naráží. 

„Je to má povinnost, Astrid. Jsem náčelník klanu, a jako takový..."

 „Jako takový máš přeci také právo na lásku! A jestli je taková, co jsem slyšela..." na moment se odmlčela a pohladila bratra po tváři, „Všichni mluví o tom, že je zralá na šibenici. A krásy prý také mnoho nepobrala. Kdo to kdy slyšel..., kovový jazyk?"

 „Že zrovna ty..."povytáhl obočí na svou sestru, „Budeš kritizovat její zjev a chování? Zapomněla jsi na to, cos ty sama prováděla?"

 „Jistě že ne. Ani na jedinou chvíli. Vím, že jsi to měl se mnou těžké, ale nyní jsem prozřela. Mám dítě. Druhé na cestě a snad proto jsem se zklidnila," pokrčila rameny, „Mám tě ale ráda, Phelane. Zasloužíš si víc. Zasloužíš si lásku, a ne aby ses neustále obětoval pro druhé." Všimla si, že se nadechl k odpovědi, pak ale zřejmě spolkl svou peprnou poznámku a políbil ji na čelo. 

„Jdi spát, Astrid. O mě si nedělej starosti." Vrátila mu tedy políbení a odešla.

 Ovšem smířena s tím nebyla. Byla si ale jistá, že jako náčelník udělá, co je jeho povinnost. Vždy. Obětuje se. S tím nic udělat nedokáže, ale mohla by... 

Na tváři se jí objevil znovu onen úsměv, který naháněl největší obavy téměř všem v oněch dobách, než jí Phelan našel muže.