BARBAR Z VYSOČINY

Část 22

Když Linnet navečer odvedli zpět do pokoje, zadívala se unaveně a toužebně na postel. Konečně se pořádně vyspí. Nutně ale potřebovala na záchod. 

Rozhlédla se kolem, a když spatřila dřevěné spojovací dveře, vzala za kliku, rozrazila je, a když vpadla dovnitř, rozbušilo se jí srdce jako na poplach. Ocitla se totiž v pokoji samotného náčelníka. A jak se zdálo, právě se chystal ke koupeli. Z velké kádě stoupala pára a náčelník se právě vysvlékal. 

Linnet zalapala po dechu. Byl do půl těla nahý a na sobě měl už jen skotský kilt. Zůstala zírat na jeho dokonalé, vypracované tělo. Byl samý sval a šlacha, jako vytesán z mramoru. Němě zírala na jeho hruď, porostlou jemnými chloupky. Úplně zatoužila po tom, se k němu přivinout. Líbilo se jí, když měl muž zarostlá prsa. Ne, že by musel vypadat jak orangutan, ale nesnášela, když se kluci holili. Připadali jí pak trochu jako oškubaná kuřata. 

„Já..., omlouvám se," dostala ze sebe konečně, „Hledala jsem jen záchod a..." 

„Záchod?" Povytáhl Phelan udiveně obočí. 

„No ano, já..." pak ji došlo, že onen výraz zřejmě ještě neznali. Honem pátrala v paměti, jak byl zde nazýván. Byla si jistá, že Rhys určitě vyprávěl i o této věci, jenže jako vždy, ho určitě poslouchala jen tak na půl ucha, „Po..., potřebuji nutně čůrat." Vydechla a zčervenala. 

„Ach jistě, má paní. Posluž si." Řekl klidně a ukázal kamsi ke stěně. Linnet se podívala tím směrem a vytřeštila oči. U zdi stál jakýsi nočník.

 „Ale já..." vykoktala a pohlédla na něj. Náčelník stál čelem ke zdi, a před zrcadlem si ostrým nožem upravoval svůj vous, „To..., myslela jsem..." Vydechla. On si vážně myslel, že svou potřebu učiní zde? Notabene před ním? Bohužel myslel, napadlo ji. Vzpomněla si, že jednou jí Rhys říkal, že ve středověku se nahota i vše co bylo lidské, bralo úplně jinak. V každém pokoji byl nočník, který služebnictvo ráno vynášelo. A to proto, aby nemuselo panstvo v noci chodit na záchod, „Myslela jsem onu místnost..., která se nachází někde..."

 „Myslíš výsernice, má paní?" Odvětil, aniž by na ni pohlédl, „Ta nachází se na konci chodby v arkýři. Je ale zima a tma. Měla bys použít..." 

„Ne! Děkuji, můj pane!" vyhrkla a rozeběhla se ke dveřím, ve kterých se ještě otočila a udělala naučené pukrle, „Dobrou noc, můj pane."

 Phelanovy zacukalo v koutku úst. Tato žena byla opravdu zvláštní. Ale co bylo jisté, že jestli Astrid přivodila mu nejednu vrásku na čele, tak ona bude úspěšnější. Měl pocit, že je stále trochu jako dítě. Její bratr ji evidentně nezvládal. 

On ale její rozmary nedovolí. Žena, byla naprosto podřízena muži a musela poslouchat. Nebylo možné, aby si dovolila to, co jí bratr trpěl. Muž byl za ženu zodpovědný, a tudíž ona byla jeho majetkem. 

Ještě nikdy se nesetkal s žádnou ženou, kterou by nedokázal zkrotit. I svou sestru dokázal přivézt k rozumu, což nedokázal ani otec. Jeho tři ženy také byli poslušné. I když jejich život byl krátký a možná se nestačily projevit, byl si ale jist, že by si ani nedovolili odporovat.

 Pokoj, ve kterém se zabydlela Linnet, byl také pokoj jeho zemřelých manželek. Nikdy se svou ženou nesdílel své lože. Každý večer samozřejmě svou ženu v ložnici navštívil, aby jí projevil svou náklonnost a pomiloval se s ní, pak ale odešel do svého pokoje. Vždy. A tak to také hodlal praktikovat i nyní. Bude jeho ženou, která mu jistě dokáže poskytnout dostatek rozkoše, a on ji bude bezmezně ctít a opatrovat, ale to je vše. 

Na lásku nevěřil. Láska dle něho neexistovala a byl to jen ženský výmysl, který měl muže svést z cesty. A to on nepotřeboval. Jakožto náčelník největšího klanu na vysočině, si nemohl dovolit rozptýlení. Každé jeho zaváhání a selhání, totiž znamenalo nebezpečí. Smrt a ohrožení, pro jeho lid. 

A pak tu také byla ta skutečnost, že před ním evidentně něco tají. Ona, i její bratr. Nedokázal zatím určit co, ale rozhodl se tomu přijít na kloub. Nebyl pověrčivý, ani pobožný a neholdoval nesmyslným popravám jako jiné klany. Stačilo, aby se někdo jen trochu vymykal standardu a vyčníval z řady, a církev ho hned označila za bezvěrce a zplozence ďáblova. Za toho by jistě kdysi určili i Astrid. A bez pochyby i jeho budoucí ženu. 

Zde, na hradu Glenstail, kde vládne on, Phelan Waughn Der Mar, to nikomu nehrozí. On si pořádek dokáže sjednat. To bez pochyby. A třeba i za cenu toho, že bude nazýván, Barbarian.

 *** 

Sice už jsem o Výsernici psala, ale ne každý, to jistě četl. Tedy: Pro středověké hrady, byl typický záchod, tzv. prevét. Říkalo se mu „výsernice." 

 Umisťoval se do arkýře, aby výkaly mohli spadat volně dolů podél zdi. Většinou nebyl zřizován u ložnic a soukromých komnat, protože se používali nočníky, které služebnictvo vyprazdňovalo.

 Výsernice se zřizovala většinou tak, aby byla součástí hlavního sálu. A jelikož ve středověku se na nahotu, a vůbec na vše, co bylo lidskému tvoru přirozené, dívalo jinak než dnes, nikdo se za nic nestyděl. Výsernice, která byla umístěna třeba coby součást hlavního sálu, nemívala dveře.

 Já si tedy dovolím v příběhu umístit výsernici do každého patra hradu. Přeci jen..., si nedovedu představit Phelana na nočníku. :)

 Děkuji za hvězdičky a komentáře