BARBAR Z VYSOČINY

Část 33

Linnet nechala připravit v náčelníkově pokoji plnou káď horké vody. Nasypala do ní asi tunu sušené levandule a připravila vše potřebné. V pokoji praskal oheň v otevřeném krbu a na stěnách hořely svíce. A Linnet netrpělivě očekávala svého muže.

 Bylo jisté, že vůbec nebude čekat, že by ji zde našel. Ale byla přeci jeho žena, a když nejde Mohamed k hoře...

U večeře k ní byl ostatně jako vždy pozorný. Byl milý a trpělivě odpovídal na všechny její otázky. A když se ho zeptala, zda jí dnes navštíví na loži, jen se sklonil, vzal její ruku a políbil ji na hřbet dlaně. Pak ji jen popřál dobrou noc a sdělil ji, že jako vždy má ještě spoustu práce. 

Jenže s tím nebyla Linnet smířena. Nehodlala čekat už ani jediný den. Viděla svého muže jen u večeře, a kdyby se celý den nemotala všude, kde se právě nacházel, nemohla by se ani obdivovat jeho mužnosti. A přitom byl přeci její! Ona byla nyní hradní paní z Glenstailu a manželka vévody Waughn Der Mara. 

Ano, Astrid měla pravdu, měl tolik práce, že se za celý den prostě nezastavil. Chápala i to, že po té neměl ani pomyšlení na to, ještě oblažovat svou ženu. Tak tedy oblaží ona svého muže, rozhodla se. A masáž mu jistě udělá dobře. 

Když se pozdě v noci otevřely dveře a Phelan vstoupil do dveří, do nosu ho praštila vůně levandule. Byl jí prosycen celý pokoj, který byl osvícen jen několika svícemi a ohněm z krbu.

 „Má paní?" Zamrkal udiveně, když spatřil Linnet stát vedle kádě, ze které ještě stoupala pára.

 „Můj pane..." Vydechla Linnet zadýchaně. Chtěla, aby ji až přijde, našel právě v pozici stojící vedle kádě, a když se dveře náhle otevřely, seděla na jeho posteli. Málem se přerazila, když vyskočila na nohy a rozeběhla se ke kádi, „O..., očekávám vás, můj pane." 

„Stalo se něco?" Řekl jaksi podezřívavě a rozhlédl se po místnosti. 

„Ne, nic můj pane. Jen jsem vám nechala připravit koupel. Musíte být unaven, můj pane. A jako vaše žena, vás tedy okoupu a postarám se o vás."

 „To je od tebe hezké, má paní, ale obávám se..." Nenechala ho ani domluvit. Chtěl ještě dodat, že je značně unaven a na koupel nemá ani pomyšlení, ale nenechala ho. Brzo ráno vyrážel s několika muži na severní část Vysočiny, protože se mu doneslo o jisté vzpouře, ale její nadšení, ho úplně odzbrojilo. Prostě mu vzala slova z úst. Vrhla se k němu a snažila se ho, leč nemotorně svlékat. Evidentně neměla žádných zkušeností s mužským oděvem. 

„To jsem ráda, můj pane, že jste rád," spustila, když se objevila před ním. Vztáhla ruce a začala zápasit s přezkou na jeho hrudi, „Věděla jsem, že budete rád. Jsem vaše žena a tak se o vás přeci musím postarat a..."

 Díval se na ni ze své výšky dolů a po tváři mu přelétl úsměv. Viděl, že se jí třesou ruce a nemotorně zápasí s jeho oděvem, ale nechal ji. Prostě ji nedokázal vykázat do jejího pokoje. Ačkoliv ještě před několika minutami si byl jist, že jen co přijde do pokoje, svalí se na postel a usne. Její přítomnost jeho tělo ale jako vždy probudila. 

„Uvidíte, můj pane," pokračovala ve svém monologu, soustředíc se na jeho svlékání, které ji ale vůbec nešlo, „že budete spokojen. Ještě jste neměl možnost poznat, že vaše žena pro vás bude pravý poklad," druhá přezka na jeho opasku, která vedla přes rameno, se jí znovu zasekla, „kruci, co je tohle za patent!" Brebtala si pod vousy. Konečně se jí podařilo jeho halenu shodit z jeho ramen.

 Phelan znovu potlačil svůj úsměv. Nebyl si totiž vůbec jist, jestli tato žena, je vážně ten pravý poklad o kterém mluví, nebo hotová pohroma. Za celou dobu co tady byla, ji totiž nepustil z dohledu. A vlastně to nebylo ani tak těžké, protože byla všude, kde byl on, a kde to jen bylo možné. 

Nemohl si nevšimnout, jejích toužebných pohledů a přišli mu vzrušující. Však byla jeho paní a toužila po svém muži, to se přehlédnout nedalo, ale neměl na ni čas. 

I jeho tělo se kolikrát probudilo, když ji spatřil, za což on se ale vůbec nestyděl. Zde to totiž znamenalo jen jediné..., potvrzovalo to jeho mužství, což bylo žádoucí. Ovšem povinnosti náčelníka byli přednější, než jeho žena. Ta musela počkat.

 Nemohl si ale nevšimnout její nemotornosti, zbrklosti, jisté naivity a nešikovnosti. A o tom, že mu cosi tají, už vůbec nepochyboval. Všemu se divila, jakoby to viděla poprvé. Vše pro ni bylo nové a mnohdy si všiml, že její bratr se snažil její nevědomost zastřít. Mnoha lidem na jeho hradě, přivodila jeho žena krušné chvíle když se snažila pomoci, což se v jejím případě jak si všiml, velice často zvrtlo v pravý opak.

 Přistihl se ale při tom, že mu to přišlo úsměvné. Nemohl si pomoci, ale rád se na ni díval. Rád se kochal krásou své paní, i když každým okamžikem vždy očekával, co zase provede. Došel ale k závěru, že zcela nevinně. 

Sedl si na postel, a nechal si svléci své boty. Když se jí to konečně podařilo, postavil se a čekal, až sundá poslední kousek jeho oděvu. Jeho kilt, pod kterým se nedalo přehlédnout jeho ztopořené kopí.