BARBAR Z VYSOČINY

Část 1 PROLOG

Skotská vysočina. Hrad Glenstail. Území klanu vévody z Glenstailu. Červenec 1493 

Sir Phelan Waughn Der Mar, náčelník největšího klanu na Skotské vysočině, seděl v čele stolu pohodlně rozvalen a poslouchal debatující muže sedící kolem. Zbýval mu poslední úkol, který chtěl splnit. Dobýt hrad Brynmor. 

Mnoho let neutuchajících bojů o ovládnutí Skotské vysočiny, zanechal i na jeho mladé tváři mnoho šrámů. Několik roků trvalo, než si podmanil celou Vysočinu. Coby náčelník nyní vládl největšímu klanu vůbec a jeho moc byla bezmezná. 

Jako náčelník klanu byl nedotknutelný. Jeho slovo bylo zákon, a nesmělo se s ním vůbec diskutovat. Ani si to nikdo nikdy nedovolil, protože si nepřáli dostat do křížku s mužem, kterému se říkalo Barbarian.

Pověsti o něm se nesli krajem už nyní za jeho života, a to mu bylo pouhých šestadvacet let. Lid ve středověku byl ale pobožný, pověrčiví a bázliví, tudíž věřili všemu, co se říkalo. Věřili na temné síly, ďábla a čarodějnictví. Tedy jeho výzor, nedotknutelnost, jeho moc a síla, předurčovala ho k tomu, aby se ho každý bál. K pověstem o jeho ďábelské povaze přispěla i skutečnost, že všechny tři jeho ženy zemřely. I to, že celou Vysočinu ovládl, aniž by utržil vážnější zranění a větší ztrátu svých mužů. 

Jediní, kdo s ním mohli a nebáli se s ním diskutovat, byli jeho nejbližší. Jeho bratři, Hazel a Magnus. A jeho otec Ulric, který před několika lety utržil těžké zranění, a proto předal post náčelníka nejstaršímu synovy. A jak se zdálo, dobře udělal. Od chvíle, kdy Phelan vládl, Vysočina patřila jim, tedy nehrozila válka mezi klany.

 „Zítra vyrážíme dobít Brynmor," řekl klidně Phelan směrem ke svým mužům, „Je to poslední nedobité místo na mém panství."

 „Na vítězství!" Rozezněl se burácivý hlas všech přítomných, když zvedli vysoko nad hlavu pohár s vínem. 

„Na Brynmor, jedu s vámi," otočil se Ulric na svého syna, „A nechci slyšet žádných protestů. Od tvé matky a sestry, jsem si již vyslechl dost."

„Ale otče..., tvá noha..." Povytáhl obočí Mangus. 

„Na koni se ještě udržím!" obořil se na svého nejmladšího syna, „A meč také unesu! A pak..., něco mi říká, že Brynmor dobijeme bez jediné ztráty na životě." 

„Nevěřím na pověsti, otče!" Zamračil se náčelník, „Ale budiž. Chceš-li jet s námi, nemám námitek." 

„Matka tě moc nepochválí za to rozhodnutí." Zašklebil se Mangus. 

„Ženy nemají co mluvit do mužských záležitostí!" Praštil Phelan vztekle pěstí do stolu, „Rozhodl jsem!" Okolo stolu se na chvíli rozhostilo ticho. Všichni čekali, zda se náčelník uklidní, nebo zda bude lepší opustit místnost. 

Phelan se ale opět pohodlně opřel do křesla, jakoby se nic nedělo. Otcova zatvrzelost, se mu ale moc nelíbila. Jeho otec byl totiž přesvědčen o tom, že pověst, která se váže právě k Brynmoru, nelže. Dle pověsti, by totiž právě tam měl náčelník klanu najít ženu. Phelan si povzdechl a v hlavě se mu rozezněla slova oné pověsti.

„Chrabrý a mocný náčelník, podmaní si celou Skotskou vysočinu. Krvavými boji a potoky lidské krve, bude vykoupena jeho zem. Nastane mír, neb není proti komu bojovat, ale boží prozřetelnost ho přesto zasáhne.Mocný klan vymře po meči. Nebudou žádní potomci, či dědici, kteří by si mohli nárokovat tuto zem. Nenajde se žena, která by náčelníkovi dala dědice. Smrt zasáhne každou, která jeho jméno bude nosit."

 Phelan zprudka vydechl a pevně sevřel područky svého křesla. Nevěřil pověstem, ale jeho ženy byli mrtvé. Všechny tři, ač vysvětlení by se našlo. Přeci jedna zemřela na mor, druhá při porodu, i s dítětem a třetí... 

„Žena pro tebe se najde, synu," přerušil Ulrik jeho myšlenky. Jakoby poznal, na co myslí, „Ta pověst přeci tvrdí, že žena, která ti porodí syny, se skrývá na místě posledního z bojů. A ten nastane zítra. Na Brynmoru." Phelan se zhluboka napil z poháru, a pak s ním praštil na stůl.

 „Otče! Taková žena není! Přeci žena s erbem na prsou, ratolestí na pozadí, kovovým jazykem, a očima tak světle modrýma, že se do nich nedokážeš déle dívat, se prostě nemůže narodit!" 

***

Tak doufám, že nepohrdnete dalším příběhem ze středověku. Středověk  a historické romance prostě miluji, tak tedy ještě jeden příběh bych si dala.

Omlouvám se těm, kteří nyní čekali na pokračování Diabla, ale prostě na něj nějak nemám nyní chuť. Přečetla jsem si ho znovu celý, abych se dostala do děje, ale nedostala jsem slinu. Když píši, musím příběh cítit a přenést se tam, abych mohla hodit na papír všechny pocity. A nyní mám takové těžší období, a proto mi zřejmě vyhovuje temný středověk. To mi jde samo, ani nemusím přemýšlet, však Navzdory času bylo na světě za měsíc a půl. 

Tak ještě jednou přijměte mou omluvu, slibuji, že jen co bude líp, zase začnu a první bude Daiblo. 

Tak doufám, že se vám bude příběh líbit. Děkuji moc za hvězdičky a komentáře. Neděkuji za každý komentář zvlášť, většinou mi nezbývá čas, ale vždy takto. Děkuji.