BARBAR Z VYSOČINY

Část 10

„Brynmor už vám nepatří," Řekl zcela klidně Phelan a postavil se do svého tradičního postoje. S rukama založenýma na prsou a rozkročenýma nohama, „Patří mě. Jako celá vysočina. Je jen jediný náčelník, a tím jsem já! Phelan Waughn Der Mar. Vévoda z Glenstailu. A je jen na tobě, jestli si vybereš život, nebo smrt. Přísahej mi věrnost a ušetřím tě."

 „Tak vy s tím nedáte pokoj, sakra?!" Zašklebila se Linnet, „Nebudu s vámi hrát tu hru! K tomu mě nepřinutíte!"

 „Máš poslední možnost zvážit své rozhodnutí," řekl ale klidně náčelník, jako by ho vůbec nevyvedlo z míry její chování, „Buď přede mnou poklekneš a zapřísaháš se mi věrností, nebo tě čeká poprava."

 „Phe! Poprava? No jasně!" vyplázla na něj jazyk a vyrazila ke dveřím, „Nikdy před tebou nepokleknu, barbare!" Vykřikla, ale mezi dveřmi ji cestu zatarasili dva muži. 

„Odveďte ji do kobky!" Zavelel Phelan a ještě dlouho po té, slyšeli její vzdalující se křik a nadávky. Pak se usadil do svého křesla, přihnul si z korbelu vína a pokynul ostatním, aby udělali totéž. 

„Je to žena, o které pověst mluví, Phelane," pronesl do ticha Ulric, „Není pochyb."

 „Já vím, otče." Pokrčil rameny jakoby nic. 

„No..., přeci jen..., kdyby se trochu umyla a učesala..." Pokusila se Hilda obměkčit svého syna, „A co se týká její vzdorovitosti..., kdo jiný by ji dokázal usměrnit, než ty?"

 „Matka má pravdu," přidal si Mangus, „Když se umyje a učeše..., její tělo přeci není k zahození..., třeba by ses mohl alespoň pokusit..." Nedořekl, protože ho náčelník zpražil varovným pohledem. Jediný Hazel pochopil jednání svého bratra. Kdyby ji opravdu měl v úmyslu popravit, dávno by se s ní nemazlil tak, jak doposud. 

„No..., náčelník má pravdu. Žena s kovovým jazykem? K čemu je to dobré! A pak..., třeba je to opravdu jen pověst." Pokrčil rameny a chopil se korbelu. I Phelan moc dobře věděl, že Hazel jeho plány prokoukl. Ti dva se vždy dobře doplňovali a rozuměli si i beze slov. Hazel tudíž moc dobře chápal, že náčelník netouží po její smrti. Zatím. 

„Předstup!" Zavelel náhle náčelník a pokynul Rhysovy. 

„Sire?" Poklekl Rhys na jedno koleno a sklonil hlavu. 

„Přísahal jsi mi věrnost. A dobré a věrné rytíře, můj klan potřebuje. Tedy buď zde vítán." 

„Děkuji, sire. Bude mi ctí, po vašem boku bojovat, jen bych..." 

„Nu pokračuj." Pobídl ho, když se na moment odmlčel. 

„Má sestra, sire... , je sice tvrdohlavá a zpupná. Je svéhlavá a neposlušná. Špatně jsem se zhostil její výchovy, ale zůstali jsme sami a..., věřil jsem, že její muž si ji srovná. Že když jí najdu muže..."

 „Budeš mít konečně klid?" Neudržel se Mangus a rozchechtal se, „Jo, to už jsme tady jednou měli." Narážel samozřejmě na svou sestru, ale jeho matka ho usměrnila pohledem. 

„Ano, přesně v to, jsem doufal." Dokončil Rhys popravdě. Náčelník se dlouze zahleděl na klečícího muže a pak mu pokynul rukou. 

„Povstaň, Rhysy MacCollinsi a uklidni své srdce. Tvé obavy nejsou na místě. Tvá sestra je v bezpečí, nehodlám ji poslat na hranici. Ale její vzpurnost, drzost, neposlušnost a neúcta k těm, kteří střeží její život, je nevhodná a zcela vyloučená. Nyní se vzpouzí tobě, a bude i svému choti. Potřebuje výchovu a potřebuje dostat za vyučenou."