BARBAR Z VYSOČINY

Část 56

Phelan ztěžka dosedl do svého křesla a překvapeně se zadíval na svou paní. Ač vypadala opravdu jako lehká děva, musel uznat, že byla svůdná. Sice se mu onen oděv vůbec nezamlouval, a měl pocit, že na něj působí spíše opačným dojmem, než pro který byl zřejmě stvořen, jeho tělo už se ale dávno probudilo.

 „Co to kruci..." Zaklel, když se pokojem rozezněla nějaká zvláštní hudba. Nikdy nic takového neslyšel. 

„To je hudba k tanci, můj pane. Chci vám zatančit, a bez hudby to jaksi..." 

„Odkud se line?"

 „To je jen moje stará mp3, pane. Bude hrát, dokud baterky..."

 „Kruci! S tohoto ďáblova nástroje se ona hudba line?" zamračil se, „Nemůžeš něco takového zde používat! Kromě mne a rodiny, nesmí být nikdo, kdo má znát tvé tajemství, má paní! Inkvizice má dlouhé prsty a nerad bych..."

 „Já vím, můj pane. Neučiním nic, bez vašeho svolení. Slibuji." Sice nevypadal na to, že by moc věřil jejím slibům, ale s povzdechem se usadil zpátky do křesla.

Linnet se zhluboka nadechla a když nabyla dojmu, že jí její manžel konečně věnuje pozornost, začala tančit. Vlnila se svůdně do rytmu hudby, a přitom pomalu odkládala své svršky. Připadala si najednou svůdná a žádoucí. 

Její muž seděl v křesle, s rukama na opěradlech, a bez hnutí ji pozoroval. Nemohla přehlédnout stan, který se vytvořil pod jeho kiltem, když se jeho kopí probudilo. Ale vůbec mu to nevadilo.

 Díval se na svou ženu, a srdce se mu rozbušilo jako o závod. Ano, jeho žena byla krásná. Nepochybně uspokojovala jeho smysly po všech stránkách. Dokázala ho vzrušit, rozesmát, ale i rozčílit. Ovšem musel si přiznat, že právě to dokázala nejlépe. Právě jako nyní.

 Sice by ji nejraději vášnivě pomiloval, ale zároveň cítil potřebu ji vyčinit. Bylo jisté, že si zase prosadila svou, a to se mu nelíbilo. Něco takového zde nemohla nosit, a to ani v soukromí. Zároveň mu ovšem došlo, že pro samou práci jí zapomněl potrestat i minule. 

Když Linnet odhodila poslední kousek oděvu, Phelan pevně sevřel područky křesla. Tak silně, až tvrdé dřevo zapraskalo. Přeci jen něco takového, zde ženy svým mužům nepředváděli, a značně ho to vzrušilo. Dokonce tak moc, že měl co dělat, aby si ji nestrhl do náruče a nenarazil si ji na své kopí. Ale jeho žena, jakoby mu četla myšlenky. Zavlnila se ještě několikrát, a pak dosedla obkročmo na jeho klín. Jednou rukou vyhrnula jeho kilt a zprudka vydechla. 

„Můj pane..." zabublala vzrušeně, „Stále si nemůžu zvyknout na to, jak jste veliký..., a krásný." Maličko se nadzdvihla a pak pomalu dosedla na jeho kopí.

 Phelan ji chytil pevně za její zadeček a vzápětí se pokojem rozezněl jejich společný výkřik. Linnet se začala na klíně svého muže divoce pohybovat a Phelan ji v tom vydatně pomáhal. Tak mocné vzrušení, dokázala mu bezpochyby připravit jen ona. Jejich vyvrcholení na sebe pak nenechalo dlouho čekat. Phelan si ji pak přivinul do náručí, a aniž by opustil její tělo, zabořil svou tvář do jejích vlasů. 

„Má paní..." vydechl ztěžka, „mám pocit, že nyní jsem na řadě já." 

„Ano?" zamrkala Linnet vzrušeně a vzhlédla ke svému muži. 

„Jistě! Naposled jsem vám něco slíbil, a já své slovo plním. Vždy!" 

„A co můj pane?"

 „Výprask, má paní."