Příběh jedné holky

Sen

Ráno jsem se probrala a nikdo nebyl doma. Bylo to zvláštní. Vždycky je ráno někdo doma a Dominik je pořád. Oblékla jsem se a sešla schody. Dole jsem slyšela něco spadnout. Šla jsem tam, ale nic tam nebylo. Do školy jsem přišla a bylo tam strašně málo žáků. Nebyly tam ani holky. Kluci jako můj brácha, Filip, Viktor a Adam tam taky nebyli. Začala jsem se bát. Všech jsem se ptala kde jsou, ale nikdo si mě nevšímal. Cítila jsem se jako duch. Když přišla učitelka do třídy. Začala se nás ptát kdo tu dnes je. Ptala jsem se ji kde jsou ostatní, ale neodpovídala mi, jako by mě neslyšela. Když se ptala na mě řekla jsem "Zde!", ale zase mě neslyšela. A potom jsem slyšela jen jak řekla, že zapoměla, že já vlastně ...... "Cože?!" zařvala jsem. Ona řekla před celou třídou, že se omlouvá, že zapoměla, že já vlastně nežiju?! Byla jsem v šoku. Opustila jsem třídu. Šla jsem domů a tam nikdo nebyl. Šla jsem na hřbitov. A tam opravdu všichni byli. Byla jsem v rakvi. Byl to hrozný pocit. Chtěla jsem začít křičet, ale nikdo by mě neslyšel. Nevěděla jsem co se děje a co se stalo. Bylo to hrozné. Rozbrečela jsem se. A najednou jako by mě někdo chytl. Otevřela jsem oči. Byla to máma s bráchou. Drželi mě. Řekli mi, že jsem řvala ze spaní. Najednou mi spadl kámen ze srdce. Sedla jsem si objala je. Tentokrát jsem se opravdu oblékla, posnídala a šla s bráchou do školy. Při cestě jsem mu ten sen říkala a on se nestačil divit. Ve vlaku jsem to řekla holkám. Ty na mě koukaly jak na blázna.

"Ty a umřít? Di ty! To bych tady ani já nebyla!" usmála se na mě Simča.

"Přesně!" dodala Zuzka.

Já jsem se jenom usmála. Ve škole jsem pod lavici našla obálku.

Ahoj Anet,

dneska na chodbě o velké přestávce chci s tebou mluvit. Díky Filip ;)

O velké přestávce jsem na chodbu dorazila. Byl tam i Filip.

"Ahoj Ani." řekl potichu Filip.

"Ahoj co potřebuješ Fifi?" začla se potichu smát Anet.

"Fifi?! Prcku chci s tebou mluvit o Lucii." řekl Filip.

"Nejsem prcek! A proč chceš se mnou mluvit o ní. Zajdi za ní a jdi s ní o ní mluvit." usmála jsem se a chtěla jít pryč, ale on mě chytl.

"Ne! Já chci mluvit o tom s tebou. Ty jseš pravá kámoška. Tobě můžu důvěřovat." mrknul na mě Fifi.

Trošku jsem začervenala a zůstala. On věděl, že zůstanu.

"Lucie se mnou chce chodit, ale já s ní ne. Myslí si, že ji chci. Jenže nechci. Já totiž chci tebe." řekl a sklopil hlavu.

Byla jsem v šoku.

"Tak ji řekni, že ji nechceš a máš to." mrkla jsem na něho, "A to co si řekl naposled to jsem jakože neslyšela."

Vzala jsem se a odešla do třídy. U dveří jsem viděla dvě špionky. Jasně, že to byla Marie a Lucie. Lucie šla ihned za Filipem a zas se kolem něho motala. Ale do třídy přišla se smazanou řasenkou a ubrečenýma očima.

"To ona!" ukázala na mě, "Ona mi přebrala kluka. Je to zmije jedovatá!"

Tohle, ale přehnala. Filip to z chodby uslyšel a vešel do třídy. Třiskl o lavici od Lucie.

"Tak hele ty jedna namyšlená huso! Co si jako myslíš, že děláš?! Anet za to nemůže! Já tě prostě nemiluji já miluji ji! A ty po ni nebudeš řvát je ti to jasný?!" řekl naštvaně.

Já jen sklopila hlavu. Síma byla se mnou a Zuzka to tam uklidnila. Filip se na mě podíval a naštvaný výraz mu ihned zmizel z očí.

"Promiň. Tohle jsem přehnal." otočil se na mě a potom na Lucii a odešel.

Všichni se na mě potom dívali jako na děvku. A hlavně Lucie. Po škole jsem se šla s holkama projet na skateboard a potom jsem šla domů a dál jsem Filipovi na zprávy neodepisovala. Ale bylo mi ho i trochu líto a tak jsem mu napsala a on se mi omlouval. Odpustila jsem mu.