Příběh jedné holky

Zase je tu nový rok

"Elo! Pohni! Nestihneme vlak!" zuřila jsem, když Ela pořád nešla a my jsme měly jít do kina. 

"Jo, už skoro jsem!" volala na mě z obývacího pokoje.

Nakonec jsme ten vlak tak tak stihly. Nám to tedy hezky začíná, ten nový rok! Během filmu jsme se zase smály trapným chvílím kdy to tam jako dělali, nebo když se na sebe tak zamilovaně dívali a byla jsem napjatá co bude dál tak vždycky musela Ela dodat nějakou vtipnou poznámku a tomu jsme zase začaly řechtat, jak dvě krávy. Po filmu jsme proběhly skoro všechny nákupáky. Ela miluje takové ty jezdící schody, takže když jsme je uviděly poprosila mě jestli si po nic může sjet, tak jsme je minimálně třikrát sjely tam i zpátky. Načapala jsem ji i když flirtovala s klukama co seděly na lavičkách. Pak jsme se jim za rohem smáli. 

Po běhání v nákupním centru jsme šli k řece, kde jsme házely žabky po vodě a pak i pár rohlíky krmily kachny. Sedli jsme si pod mostem a povídali jsme si. 

"Hele, nechceš jít na bowling?" zeptala se mě jen tak Ela.

"Jo, klíďo. A kde ho seženeš?" podívala jsem se na ni.

"Znám takový malý podnik. Jsou tam i různé koncerty, takových těch zpěváků jako je Ben Cristovao, cocoman a tak, však víš co, myslím, ne?" podívala se na mě zase Ela.

"Ne." řekla jsem tak tázavě a oznamově v jednom. 

"Aha. No, tak pojď!" zvedla se Ela ze země a už byla zase v pohybu a já šmatlala za ní. 

Za asi půl hoďky jsme došli k místu, vypadalo to jako nějaká opuštěná hospoda, ale uvnitř to bylo mega husté! A za tou budovou byla i zahrada, která nešla normálně vidět. Byla totiž zarostlá živými stromy a to asi schválně. Tam se vždycky pořádaly pařby. Bylo tam místo pro skejťáky, bazén a i pódium pro ty zpěváky, obrovské bedýnky z kterých zrovna vycházela hudba jako od Omi Hula Hoop. 

"Zdravím vás milé dámy." přivítal nás zvláštně hodný mladík.

Usmála jsem se a Ela pozdravila. 

 Ve vnitř byla herna.

"Jo, tak tady ten bowling si myslela." podívala jsem se směrem na hrací pole.

"Jop. Tak pojď." chytla mě za rukáv a odvlékla mě nahoru.

"Hele, co když nás tu někdo uvidí?" 

"Kdo jako? Ti lidé? Ti tady chodí pořád, může tady přijít kdokoliv." 

"No, právě."

"Jej. Anet, neboj se."

"Na, hraj!" strčila mi do ruky Ela bowlingovou kouli. 

"Ježiš, ale já to strašně dlouhou dobu nehrála." podívala jsem se na ni.

"To zvládneš prosím tě." zasmála se Ela a dívala se na mě." 

Jen jsem se pousmála a co nejvíce jsem to hodila. Sjelo to do boku a ani jednu kuželku jsem neshodila. Šla na řadu Ela a ona shodila skoro všechny. A zrovna jsem si zpívala u boku Labyrint, který hrál v bedýnkách. "Miliony hvězd mi nad očima tančí..." zpívala jsem si, když jsem vcházela na bowlingové pole. Rozhodila jsem kouli a asi moc, protože vyskočila nahoru, sice jsem strefila všechny, ale před všemi jsem sletěla na zem, protože mi podjela noha. 

"V pohodě?" zeptal se mě kluk, který mi podal ruku a usmál se na mě.

"Jo, dík." usmála jsem se na něj a zvedla jsem se.

Byl mi povědomý. Chvíli jsem seděla a přemýšlela odkud ho znám, potom mi to došlo, byl to ten kluk, kterého jsem viděla na tom nádraží. Posadil se k baru směrem ke mě. 

"Hezky zpíváš, ale hrát moc neumíš." pousmál se. 

Jen jsem se na něho podívala "Jakože, ty jsi mě poslouchal?!" a potom jsem se šibalsky usmála. 

"Anet, pojď už budeme muset jít, volala mi máma!" chytla mě Ela za rukáv a odvlekla pryč. 

Usmála jsem se na něho a on na mě a potom jsem ho už neviděla. 

"Cos na něho tak čučela?" smála se mi Ela ve vlaku.

"Byl celkem v pohodě." 

"Anetka se nám tady zamilovala?" dělala na mě Ela pohledy. 

"Pff... já? Prosím tě, kdy jsem se tak naposledy zamilovala?" podívala jsem se na ni.

"Ale co ty víš. Třeba je to vážně láska." pokrčila Ela rameny.

"No, to pochybuju." řekla jsem si v duchu a opřela jsem si hlavu o okno vlaku.