Příběh jedné holky

Špatná zpráva

Musím uznat, že za tyhle dva týdny jsme se stali s Danielem dost velcí přátelé. A to jsem ráda. Jinak CineTube byl boží! Měla jsem skvělou náladum, do té doby než .... "Ťuk! Ťuk!" někdo mi zaklepal na dveře. "Dále." otočila jsem se. Do pokoje vešla mamka. Usmála se na mě. "Mami, co potřebuješ? Zrovna se učím." "Ano, vidím. Anet, potřebuji s tebou mluvit." podívala se jinam a pak zase do mých očí. Trochu mě zamrazilo. "A o čem?" zvedla jsem obočí. "Pojď si sednout na postel." řekla mi mamka a sedla si tam. Já jsem vstala a šla za ní. Když jsem si sedla, tak se na mě mamka podívala. "Mami, tak co se děje?" ptala jsem se trochu nervózně. "Víš, Anet, byla jsem povýšená..." podívala se na  mě mamka. "Vždyť to je super ne?" usmála jsem se. Jenže hned mi úsměv vymizel, když se mamka vůbec neusmívala. "Jenže je tam problém." "A jaký? Ty víš, že tě ve všem podpořím." "Jenže ..." zamyslela se mamka, ".. ta práce je v Domažlicích." "Ccože?" došlo mi co se mi tady mamka celou dobu snaží říct, "My se budeme stěhovat do Domažlic? A kdy?" "Po prázdninách, takže asi za měsíc a půl. Do školy by jsi nastoupila už v Domažlicích." "Brácha to ví?" ptala jsem se nejistě. "Ještě ne, ale půjdu za nim. Nejvíc mě mrzí, že by jste ztratili přátelé." "A už je to jisté, že se budeme stěhovat?" "Máme čas do dvou dnů." "Aha.." "No, tak já jdu za Dominikem, potom za mnou přijď co si myslíš, že je správné." pohladila mě po vlasech mamka a dala mi pusu. Já jsem se na ni usmála. Když zavřela dveře od pokoje, představila jsem si všechno. Začaly mi téct potoky slz. Vzala jsem svůj mobil a napsala jsem: 

Zuzce: 

Ahoj Zuzi, mám špatnou zprávu. Do osmičky už asi nenastoupím do Brna, ale do Domažlic. Pravděpodobně se budeme stěhovat, do dvou týdnu tu možná už nebudu. :( 

Simči jsem napsala to samé akorát s jejím jménem a Danielovi jsem napsala toto: 

Ahoj Dane, možná tu už do dvou týdnu nebudu, protože se asi budeme stěhovat do Domažlic, kvůli mamčiné práci. Jestli se už neuvidíme což možná neuvidíme, tak ti chci říct, že jsem tě ráda poznala, jsi fajn. :) A ahoj ;) 

Po chvíli mi zacinkal mobil. Zuzka mi odepsala.

:O Vážně? :( Pojď se sejít, Simča je u mě chceme to probrat, prosím, .. :( V parku za čtvrt hoďky ok? :) 

Odepsala jsem ji Ok, vzala jsem si mikinu a šla dolů. "Kam jdeš?" ptala se mě mamka. "Za holkama, za chvíli příjdu." zamávala jsem mamce a šla jsem. No, tak to je boží. Zrovna jsem říkala, že můj život se zlepšil a teď tohle! Já už nevím. Nechci aby jsme se stěhovali, je to jako horror. "Ahoj." zamávala jsem na holky. "Ahoj!" rozběhly se ke mě a objaly mě. "Ty se stěhuješ?" ptala se Simča. "Asi jo." odpověděla jsem. "A musíš?" ptala se Zuzka. "Sice asi ne, ale pro mamku to je velká šance a taková šance se naskytne málo-kdy. Nechci se stěhovat, ale slíbila jsem kdysi taťkovi, že mamce budeme pomáhat a respektovat ji a všechno si předem rozmyslíme než něco řekneme nebo učiníme a já si myslím, že je to správné. " řekla jsem. "A tobě jako smutno nebude?!" byla Simča naštvaná. "Ale bude." řekla jsem a začaly mi téct slzy. "No, tak proč mamce neřekneš, že se prostě stěhovat nechceš?!" dala ruce v bok Simča. "Simi, klid! Anet má dobré srdce a dělá to pro mamku. Kdyby jsi se měla za svou mamku obětovat a ona by ti řekla, že nemusíš, tak by jsi ji řekla, že nechceš? A nebo by jsi se pro ni obětovala?" říkala Zuzka. "Obětovala..." podívala se na zem Simča, "..ale já jen nechci aby nás naše nejlepší kámoška opustila." "To nechci ani já." řekla jsem, "Holky, asi budu muset už jít, tak ahoj." zamávala jsem jim a šla. Přišla jsem domů. "Anet, pojď sem." zavolala mě mamka. "Už jdu." zavolala jsem na ni. Když jsem vešla do kuchyně seděl tam tiše i Domča. "Anet, tak co jak jsi se rozhodla?" podívala se na mě mamka ustaraně. Zvedla jsem hlavu pousmála jsem se "Jo. Když budeš potřebovat tak tě podpořím, takže já s tím souhlasím, že se budeme stěhovat." Dominik se na mě podíval a věděl, že to nechci, ale dělám to pro mamku. "A ty Dominiku?" ptala se mamka. "Já souhlasím s Anet." podíval se na mě. Já se na něho tak trochu pousmála. Mamka si k nám sedla. "Já vím, že to je těžké. Rozloučit se s nejlepšími kamarády, ještě když víš, že jste měli tolik plánů. Ale nebojte budeme tady jezdit za babičkou a tak budete moci chodit za ostatními." Rozbrečela jsem se. "A co kůň a Jessi?  A kde je vlastně Jessi?" ptala jsem se se slzami v očích. "Koupila jsem takové to auto s tím přívěsem pro koně, takže kdykoliv budeš potřebovat tak tě můžu já nebo Dominik odvést. " pousmála se mamka, "A za tím klukem jezdit taky moci budeš." mrkla na mě mamka. Já jsem se na ni podívala a zrudla jsem. "Toho, ale už nebudu zajímat." podívala jsem se jinde. " Já si myslím, že ne." mrkl na mě Dominik. A já jsem totálně zrudla. "Dobře." vstala jsem a šla pro Jessi na zahradu. Okoupala jsem ji a šla si lehnout do postele kde jsem si psala s Danielem a on mi napsal: 

MILUJU TĚ! ♥

Nemohla jsem tomu uvěřit. Odepsala jsem mu: 

Já tebe taky... ♥

A pak jsem se šla sprchovat a spát.