World in shade - CZ - Avengers

Second chapter

První kapitola se zdála klidná, jaké slovo se tedy hodí pro tuto? Snad se vám bude číst lépe než mně. ^^

V hlavě se jí opakovaně přehrávalo slovo smrtelnice a bezradně se snažila přijít na to, co tím myslel. Celkově na ni působil, jako kdyby přišel ze zcela jiného světa, ale ihned se napomenula, aby nesoudila podle prvního dojmu.

„Nuže abychom mohli pokračovat, budu potřebovat, abys mi své problémy více popsal," oznámila stroze.

„Není na tom nic složitého. Pocházím z velmi letitého rodu, stejně jako zbytek mé rodiny. Mám bratra, který je o něco málo starší než já, ale jako prvorozený má právo ujmout se vlády, což mi přijde trochu urážlivé vůči mně samotnému," začal a pohrdavě se ušklíbl. Napnula uši a snažila se jeho vyprávění porozumět.

„Ještě než budeš pokračovat, musím tě obeznámit s několika pravidly, která jsem si vytyčila. Mohu ti skákat do řeči a to kdykoliv, když ti nebudu rozumět, nebo když vycítím, že jsem našla bod daného problému," řekla pevným hlasem a tím mu nedovolila nijak oponovat.

Odpovědí byl však jen pohled skrz přimhouřené oči a kamenná tvář. Bylo jí jasné, že se mu to nelíbilo, ale také se z jeho výrazu dalo vyčíst, že to bude respektovat.

„Dobrá, vyrušuj mne dle libosti." Trhl zápěstím a zhluboka vydechl veškerý zadržovaný vzduch. Toto gesto dívku utvrdilo v tom, že se střetla s člověkem, jenž má velmi vysoké sebevědomí. „Jako malý jsem byl s bratrovým prvenstvím smířený, ale čím více jsem se blížil k dospělosti, tím více mi to vadilo. V den jeho slavnostního uvedení do úřadu se mi povedlo zorganizovat nepříliš společensky korektní vyrušení," zašklebil se a ve vzduchu naznačil uvozovky. Svraštila obočí a mozek jí jel na plné obrátky.

„Díky svým schopnostem jsem dokázal onen přeslavný den spolu s obřadem překazit a to jen proto, že jsem mu svým způsobem záviděl. Neměl právo na to být první, také jsem měl jistá privilegia, ovšem i ta mi po mých několika dalších kouscích sebrali!" Frustrovaně rozhodil rukama a zabodl se do ní ledovým pohledem plným nenávisti.

„Ehm," vydala ze sebe chytře a následně si odkašlala. „Myslím, že jsem z toho mála, co jsi mi řekl, dokázala vyvodit první jádro problému." Pohledem ji vybídl, aby pokračovala. „Neseš si s sebou jisté komplexy z dětství, je tomu tak?" tázala se a jeho obočí vylétlo vzhůru.

„Komplexy?" zopakoval a znatelně černovláskou pohrdal. „Špatný závěr."

„Odborníkem jsem zde já, tak mě, prosím, nech dokončit myšlenku," prskla a opět se snažila uklidnit své nervy. Jeho výraz se znovu až příliš rychle změnil, což ji začalo velice mást.

„Troufám si říct, že nejsi zcela vyrovnaný s tím, že se tvůj bratr narodil dříve než ty. Vyrůstal si v jeho stínu, je to tak?" položila jednoduchou otázku a v očích se mu krátce zableskl náznak bolestné a hořké pravdy.

„Nikdy jsem neměl možnost ukázat, co umím. Dělal jsem to pro dobro lidu, ale vždy jsem za to jen pykal. Vidí v mých skutcích jen to špatné," řekl zamyšleně a jeho slova ji vyvedla z míry.

„Lidu? A jak jsi to myslel s daným uvedením tvého bratra do úřadu?" probodla ho zkoumavým pohledem a pokusila se zjistit, zda si z ní nedělal legraci. Celý příběh zněl jako pohádka pro malé děti o nešťastném princi, který se mstil za život ve stínu někoho druhého.

Jakmile si toto pomyslela, okamžitě ji na židli přišpendlil pár pronikavě modrých očí, které jako by prozrazovaly, že na to přišla. Víčka se jí rozechvěla, až začala zběsile mrkat. Když znovu vzhlédla, díval se z okna s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. On snad umí číst myšlenky! lekla se v hlavě a ihned si všimla jeho nepatrného úsměvu. Po zádech jí přeběhl mráz.