World in shade - CZ - Avengers

Fourteenth chapter

Loki:

Útěk z Asgardu jsem měl za sebou. Bezpečný úkryt na Midgardu jsem si již také našel. Dokonce se mi podařilo zkontaktovat onu psycholožku z kavárny, Amelii Carverovou, a abych pravdu řekl, udělal jsem dobře. Až do nedávné doby mi hlavou útržkovitě probíhaly všechny okamžiky mého dětství, kdy se Thor pyšnil ve světle slávy a bujarého veselí, zatímco já se krčil v jeho stínu a hledal útěchu v kouzlech, jimiž mě obdařila královna Frigga.

Ach matko, co jsem to udělal? Proč jsem tě využil jako rukojmí, když jsem prchal? naříkalo mé svědomí. Kdesi v hloubi duše jsem věděl, že mé činy nejsou a nikdy ani nebyly správné a že bych měl být za své chyby tvrdě potrestán, ale má hrdost a pýcha by mi nikdy nedovolily, abych se stal slabým a podlehl něčemu tak triviálnímu, jako je sentiment.

Ještě chvíli jsem myšlenkám dovolil, aby bloudily všemožnými zákoutími mého mozku. Poté mě vyrušilo řinčení zvonku. Rychle jsem se zvedl z ošoupaného zažloutlého koberce, promnul si spánkové kosti a veškerou zbývající energii vynaložil na vytvoření iluze. Potřeboval jsem všechny doposud rozpadající se pokoje proměnit na luxusní a velice vkusně zařízené. Sjednotil jsem barvy do obyčejně bílé a tu a tam vypíchl zlaté, tmavě zelené a černé detaily. I na této planetě jsem se musel cítit královsky.

Zvonek se ozval podruhé, načež jsem si svou lesklou zbroj přeměnil ve značkový oblek a šel otevřít. Na prahu postávala mladá žena, která jako by vypadla z Midgardských časopisů a reklamních spotů s oblečením. Upnutý světle šedý kostým obtahoval její ladné křivky, za něž by vraždily i ženy z Asgardu, blonďaté vlasy naopak podtrhovaly výrazné lícní kosti a zářivé modré oči. Díky svým rudým lodičkám se zdála být vysoká, ale i tak jsem na ni shlížel jako na někoho podřadného.

„Račte dál, slečno Schmidtová," pokynul jsem rukou. Zpočátku váhala, poněvadž vnější vizáž tohoto domu lidi odpuzovala. Zdálo se, jako by měl každým okamžikem spadnout, ale to byl záměr. Nikdo mě na samotném konci New Yorku v rozpadající se budově nemohl najít. Blondýna se kolem mě prosmýkla a pokračovala dále do obývacího pokoje. Při zavírání dveří jsem zaslechl jen překvapené vydechnutí, jak ji luxusní interiér překvapil.

„Jak je mošné, še váš dům vypadá zvenčí tak děsivě, pršitom uvnitrš je to samý pršepych, Herr Thomas?" zeptala se a mně po zádech přeběhl mráz z jejího německo-francouzského přízvuku. Znělo to tak cize a drsně oproti mluvě místních.

„Iluze, slečno Schmidtová. Pokud na sebe nechcete poutat příliš velkou pozornost, začnete se stranit ostatních, ale to vy jako agentka Hydry musíte vědět." V očích se jí nebezpečně zablýsklo a já okamžitě poznal, že jsem uhodil hřebík na hlavičku. Neměla ani potuchy, že vím o tom, kdo ve skutečnosti je. Jak bláhově si myslela, že je její identita realitní makléřky neprůhledná.

„Kdo jste, še víte o Hydrše?"

„Co kdybychom se posadili?" navrhl jsem a blondýnce nezbývalo nic jiného než souhlasit. Elegantně se svezla na pohovku a já se na ni křivě usmál. Zahlédl jsem v její tváři ruměnec, což mě potěšilo. Svými přetvářkami jsem mohl s kýmkoli manipulovat.

„Co ode mě skutečně chcete? Pršedpokládám, še prodej domu byla jen dobrše zahraná scénka." Pokýval jsem hlavou a náramně se bavil její nechápavostí celé situace.

„Chci od vás jen žezlo s mocí Tesseractu."

„To je vše?" zeptala se a následně se hystericky zasmála. „Vy jste naprostý blázen, Herr Thomas. Myslíte si, še Hydra ve svých útrobách schovává pohádkové pršedměty? Máte nás snad za potulné kouzelníky?"