World in shade - CZ - Avengers

Twenty-third Chapter

Ameliino tělo se otřásalo v Lokiho náruči v důsledku rychlé chůze. K zemi spuštěné končetiny se pravidelně komíhaly a narážely do stěn. Dívka však těmto vjemům nevěnovala sebemenší pozornost, vlastně ani nemohla. Ještě se neprobrala k úplnému vědomí, ale moc dobře si uvědomovala, co se kolem ní děje. Bodná rána mezi žebry stále silně krvácela a vysávala z černovlásčina těla sílu. Její čelo pokrývala vrstva ledového potu a čas od času její páteří proběhly bolestné křeče.

„Vydrž, Carverová, budeš v pořádku," ozvalo se nad její hlavou. V hlase však zaslechla jistý podtón, kterým se bůh lsti ujišťoval, že vše dobře dopadne, ačkoliv tomu sám zcela nevěřil.

Přes pevně zavřená víčka se míhaly prapodivné stíny, jejichž pařáty se po Amelii sápaly. To dosáhla stavu plného blouznění. Oční bulvy se jí protáčely ze strany na stranu, díky čemuž se tenká vrstva kůže nad nimi vzdouvala jako vlny na rozbouřeném moři. Její mysl zaplavila panika a strach. Jistě si uvědomovala, že ji zranění připraví o krev, a ona pak zemře na cizím měsíci tisíce světelných let daleko od Země a přátel. Věděla, že se nechce svého života vzdát, a proto se rozhodla proti neúprosnému konci bojovat. Pokud se jí podaří Lokiho upozornit na pokračující krvácení, mohla by se zachránit.

„Kchrr..." z dívčina vyschlého hrdla se ozvalo jen jakési zachraptění, ale Asgarďan se na místě zastavil.

„Amelie, jestli mě slyšíš, musíš vydržet. Nějak nás odsud dostanu. Chce to ale ještě trochu času."

Černovláska se prudce nadechla a otevřela oči. Ve tmě jeskyně spatřila jen Lokiho bledou a vystrašenou tvář, která na ni shlížela z výše pouhých patnácti centimetrů. Jeho zářivě modré duhovky svítily jako dva majáky na pobřeží, rty se mu chvěly vyčerpáním a starostí. Opatrně natáhl ruku a svou dlaní spočinul na dívčině čele. Jakmile se její pokožky dotkl, stáhl paži s bolestným syknutím zpět. Horečka nadále stoupala a pomalu dívku stravovala.

„Rána... krev," soukala ze sebe Amelie s obtížemi.

„Co s krví? Jaká rána?"

„Pít," zašeptala a opět se jí oční bulvy protočily, až bylo vidět jen bělmo.

Loki se rozhlížel, zda v jeskyni nenajde nějaký zdroj světla, aby se na dívčinu ránu mohl pořádně podívat, avšak marně. Rozhodl se proto, že nejprve sežene trochu pitné vody. Z hlubin jeskyně přinesla ozvěna čas od času zvuk rozbíjející se kapky o hladinu podzemního jezírka. Bůh lsti proto neváhal a šel téměř poslepu najít životadárnou tekutinu. Po několika minutách hledání našel z poloviny vyschlou louži. Opatrně vodu ochutnal a málem se štěstím rozplakal nad faktem, že byla pitná. Vždyť se voda nacházela na mnoha planetách i měsících ve vesmíru, ale ne všude pak v kapalném stavu.

Loki utrhl pruh ze své hedvábné tuniky, namočil ho, aby do sebe absorboval co nejvíce tekutiny, a rychle se vrátil zpátky k dívce, z níž už na dálku sálala horečka. Nejprve jí pravým ukazovákem lehce potřel rty, aby je neměla tolik rozpraskané. Když z nich slízala poslední kapičku, pootevřela ústa a jindy netečný a chladný bůh lsti z látky vymačkal všechnu vodu. Ještě dvakrát zopakoval stejný postup, než se rozhodl utišit i svou vlastní žízeň.

„Děkuju," zamumlala Amelie. „Ale ta krev," řekla a ukázala na bodnou ránu na hrudníku. Loki pochopil a jal se znovu trhat svou blůzu. I přes své zranění, bolest, vyčerpání a horečku, zabloudila dívka svýma očima na jeho obnažený hrudník. Ve tmě jeskyně svou bledostí téměř zářil. Vždy, když se černovlasý bůh pohnul, zavlnily se jeho svaly i šlachy způsobem, jako by na ně někdo drnkal jako na harfu. Amelie nedokázala potlačit obdivný vzdech, ovšem Loki si ho vyložil jako bolestný sten. Svou bývalou tuniku opatrně přiložil na krvácející ránu a vzápětí na ni silně zmáčkl. Doufal, že dívka šokem ztratí hlas a nebude schopná křiku, ale mýlil se. Jeskyně tloukla mezi svými stěnami až nelidský skřek a nesla ho ven do otevřeného prostoru.