World in shade - CZ - Avengers

Twenty-second Chapter

A/N: Pro všechny milovníky Lokiho je zde kapitola, kde se váš oblíbenec vyskytuje více než kdy jindy.

Stála jsem mezi těly se zlámanými vazy, krvácejícími ranami, spálenými obličeji a v ruce svírala svůj kovový bič, jímž jsem právě škrtila dalšího nevinného člověka a libovala si v tom, jak elektřina proudící z mých rukou obepíná ocelová očka tvořící moji zbraň a smrtícími blesky a ionizujícími bílými výboji usmrcuje muže přede mnou. Na tváři mi hrál děsivý úsměv a oči mi opět potemněly, až byly černé jako eben.

„Nechte nás žít, prosím," ozvalo se vedle mě od zubožené ženy, jež mi byla nesmírně povědomá. V její krví poseté tváři jsem poznala svou matku.

„Nemám k tomu jediný důvod," odvětila jsem a chytila ji svou levou rukou za hrdlo a silně palcem tlačila, dokud se neozvalo známé křupnutí a její oči nepohasly mrtvolnou prázdnotou.

Za sebou jsem zaslechla pohyb a rychlé kroky, které se změnily ve zběsilý útěk. Zprudka jsem se otočila a spatřila malou dívenku s rozcuchanými plavými vlasy, jak se ode mě i přes časté zakopávání snaží utéct. V rukou držela plyšového medvídka bez nožičky a za běhu si utírala slzy. Její pokus mi přišel velice směšný a zbytečný. Švihla jsem paží tak silně, až se vzduchem ozvalo hlasité prásknutí mého biče, jenž se vzápětí obmotal kolem dívčina pasu. Trhla jsem rukou zpět a dítě ke mně s děsivým křikem dolétlo. Plakala tak silně a hystericky, což mi dodalo novou sílu a já se k ní sklonila.

„Chtěla bys, abych tě ušetřila?" zeptala jsem se a zadívala se do jejích vystrašených očí. V odpovědi jen zuřivě zakývala hlavou.

„Ale já ne." Hned co jsem to dořekla, zlomila jsem jí jedním rychlým pohybem vaz, až to křuplo.

Místností se nesl Ameliin uši drásající jekot. Snažila se tím vypudit onen obraz z hlavy, ale nešlo to. Na rukou cítila krev a v srdci ji tížil pocit, jenž jasně říkal, že je jen vraždící bestie. Hořké slzy jí smáčely tváře a prsty si snažila seškrábat kůži na obličeji.

„Tohle nejsem já!" křičela, „proč mi to děláte?!" Odpovědí jí byl jen štěkavý smích doprovázený burácivým zvukem, jak mimozemští věznitelé, kteří se jejím trápením tuze bavili, mlátili zbraněmi o podlahu.

„Vy Midgarrrďané jssste tak malicherrrní. Nedokážete ssnéssst bolesst," ozval se ten, jenž jí v době odporných halucinací promítal do mysli děsivé obrazy prostřednictvím svých dlaní.

„Tohle je kruté, proč mě nemučíte jinak? Proč musím trpět takhle?" dožadovala se odpovědi, ačkoliv její tělo křičelo únavou.

„Utrrpení ještě zažiješ. Tohle byl jen ssslabý začátek."

Dívka pootočila hlavou, aby pohlédla na boha, který se krčil v zadním rohu místnosti s pouty na rukou. Věděla, že ji stále nesnáší kvůli tomu, že jen díky jejímu emocionálnímu zhroucení poté, co se dozvěděla o smrti matky, ztratil kontrolu nad svými údajnými vesmírnými pomocníky, kteří ho následně spolu s ní zajali. Přesto kdesi v hloubi duše doufala, že by jí mohl pomoci.

„Loki," zašeptala a snažila se dát do svých slov co nejvíce volání o pomoc a co nejvíce omluvného tónu. On jen pohrdavě trhl hlavou a černovláska se svezla na kolena. Nohy ji už odmítaly nést.

„Ten ssskrček ti nepomůže. Nessnáší tě," zahalekal vrchní strážný a celá jeho skupina věrných přisluhovačů se rozesmála nanovo.