Musketeer's daughter - Poslední Korektury

5.Seznámení

,,Kdo vůbec si?" zeptal se mě ten snědčí.
,,Ty si ta kamarádka té co umřela." řekl s údivem v hlase ten, kterého jsem držela mečem pod krkem a včera s ním mluvila u jezera.
,,Jmenovala se Ria!" zasyčela jsem na něj.
,,Dobře, dobře. " začal ten hnědooký a hnědovlasý a držel ruce v obranném gestu, ,,A jak se jmenuješ ty?" přimhouřil oči.
,,Já jsem Beth." řekla jsem. Ve skutečnosti se jmenuji Annabeth, ale když jsem se dozvěděla o mém otci a o tom, že mé jméno vymyslel on, začala jsem si říkat jen Beth.
,,A vy?" přimhouřila jsem oči stejně jako on.
,,Já jsem Aramis!" představil se a poklonil se. Kouknul na svého druha vedle sebe. Trochu do něj strčil.
,,Já jsem Pothos!" představil se. To byl ten s jizvou přes oko. Kývla jsem hlavou na srozuměnou. Přejela jsem pohledem na toho modrookého a černovlasého.
Zachytil můj pohled.
,,Athos." řekl zase zahloubaný do země. Opět jsem kývla.
,,Já se ti představovat nebudu!" řekl zatvrzele ten kterého jsem držela pod krkem. Aramis po něm hodil kus kůry kterou zvedl ze země.
,,Pokoušela se mě zabít!" namítl.
,,Dělej!" zasyčel Athos.
,,D'Artagnan." řekl pouze a šel se postarat o svého koně. To mi připomnělo Vergeje. Začala jsem se vzdalovat, když me zastavil Porthosův hlas.
,,Myslel jsem, že chceš zůstat s námi!"
,,To chci! Ale také sem musím přivést svého koně!" jako na znamení jsem pískla a ze změti stromů vyběhl můj Vergej. Pohladila jsem ho po nozdrách a lípla mu na ně jemnou pusinku. Aramis mě sledoval se zaujetím. Když jsem se na něj podívala, jen prohodil.
,,Krásný kůň!" usmála jsem a zamumlala cosi ve smyslu díky. Sundala jsem Vergejovi sedlo a vysušila ho. Porthos mezitím rozdelal oheň a sedl si k němu. Opřela jsem se o strom trochu dál od nich.
,No super! A co mám dělat teď? Byl to stupidní nápad! Neměla bych se radši vrátit domů?' přemýšlela jsem. Náhle jsem uslyšela zvuk meče vytahujícího z pochvy.
,, Tak se ukaž!" vyzval mě Athos a ukázal na mě mečem. Když jsem bojovala naposledy, umřela mi nejlepší kamarádka.
,,Radši ne!" ošila jsem se.
,,Chceš-li jít s náma. Bojuj! Předveď svůj um. Bojuj za právo nosit svůj meč!" řekl mi klidným hlasem. S povzdychem jsem se zvedla a vytáhla svůj meč z pochvy. Zaútočila jsem vrchním obloukem na nechráněnou hlavu a vteřinku před dopadem jsem otočila dopad na krk. Čekal to! Vykryl můj útok a zaútočil on. Bojovali jsme asi pět minut. Ani jeden z nás nedokázal získat převahu. Cítila jsem se hrozně unavená. Ale nechtěla jsem klesnout. Athos byl dosti vytrvalý. Pak ale udělal chybu, když ustupoval, zakopl a přestal na chvíli dávat pozor. Odzbrojila jsem ho a meč namířila na jeho hruď. Až teď jsem si všimla, že má jen košili. Vlastně všichni měli už jen košili.
,,Hohoho! Athosi, porazila tě holka!" smál se Porthos.
,,Bylo to kvůli tomu, že Athos zakopl. Jinak bych nevyhrála." zamumlala jsem.
,,Je čestné uznat porážku!" poklonil se, ,, A ty, Beth, si bojavala vážně dobře!" mrknul na mě. Chtě nechtě jsem se musela usmát.
,,Pojď si sednout k ohni, ať nejsi tak daleko od ohně a... Od nás!" řekl mi d'Artagnan, když jsem se opět chtěla posadit ke ,,svému" stromu.
Poklonila jsem hlavou a prošla kolem něj blíž k ohni. Pocítila jsem jeho pohled na svých zádech a cítila jsem, že se usmívá.