Musketeer's daughter - Poslední Korektury

20.Odpusť, prosím!

Když se ode mě odtáhnul, zůstala jsem jako v tranzu. Co že se to tady právě stalo?
,,Tys mě políbil. " řekla jsem zkoprněle, i když to bylo nad slunce jasné. Je stále tak blízko, jen se naklonit...
,,Asi jo." zasmál se. Trochu jsem se nadzvedla a znovu ho políbila. Jeho ruka si hrála s mými vlasy.
,,Ehm, ehm." ozvalo se ode dveří. Odstrčila jsem d'Artagnana od sebe a koukla ke dveřím. Stál tam Porthos s pobaveným výrazem ve tváři.
,,Hledá tě královnina komorná." pokoušel se zadržet smích.
,,Královnina komorná?" zeptala jsem se. D'Artagnan se na mě kouknul s protočenýma očima. Dal mi rychlou pusu, zvedl se a odešel. Porthos už chtěl taky odejít, ale zarazila jsem ho zavoláním jeho jména. Kouknul na mě.
,,Kde to vlastně jsem?" cítila jsem jak červenám. Nelíbilo se mi, že nevím kde jsem.
,,V Paříži. U nás v kasárnách." na chvilku se zarazil a pak dodal, ,,Přesněji řečeno v d'Artagnanově pokoji. " mrknul na mě a chtěl znovu odejít.
,,Porthosi počkej!" zarazila jsem ho znova.
,,No?" nadzvedl jedno obočí.
,,Donesl bys mi nějaké oblečení?"
,,Určitě!" usmál se a zmizel za dveřmi. Po chvilce se vrátil a nesl s sebou malou hromádku oblečení.
,,Pokoušel jsem se najít co nejmenší oblečení, tak snad to dopadlo dobře. Jo a jestli chceš někam jít, tak jen v prostorách kasárny, jasný?!" ukázal na mě prstem a pak znovu zmizel.
Opatrně jsem ze sebe shodila přikrývku. Na sobě jsem měla svoje staré kalhoty, momentálně roztrhané, dlouhou košili a pod ní obvaz zakrývající ránu. Sedla jsem si a opravdu s veškerou obezřetností jsem spustila svoje až moc hubené nohy k zemi. Posouvala jsem se blíž k okraji postele, až se mé nohy dotkli studené podlahy. Pomaličku jsem se vydala k hromádce. Vzala jsem do ztuhlých prstů hrubou látku bílé košile, byla o mnoho větší než moje běžné košile, ale zase menší než ta, kterou jsem právě měla na sobě. Sundala jsem si velice opatrně, abych si něco neudělala s ránou. Oblékla jsem se a koukla po zemi, jestli tam někde nebudou mé boty. Když jsem je v žádných zákoutích nenašla, řekla jsem si, že i bez bot to půjde a tak jsem potichu vyklouzla z pokoje. Po chvilce jsem konečně přišla na to, jak se dostat ven na vzduch. Po cestě jsem potkala pár dalších mušketýrů, každý z nich se na mě kouknul, usmál a někteří se uklonili, někteří zasalutovali a někteří prošli s potměšilým úsměvem.
,,O-omlouvám se." omlouval se až přehnaně jeden z vojáků asi devatenáctiletý.
,,V pořádku, vždyť se nic nestalo." uklidnila jsem ho. Koukl na mě pomněnkovýma očima a nechápavě zamrkal. Poté trochu zrudl.
,,Jsem rád, že jsem vám svou nešikovností nezpůsobil zranění. Jmenuji se Christian, kdybyste hledala toho co vás malém zranil." mrknul na mě. Zahihňala jsem se.
,,Beth." řekla jsem prostě a chtěla jsem doplnit něco podobného jako on, když v tom...
,,A- Beth?" za Christianem se objevil Aramis s utrpením v obličeji, ,,Mohl bych s tebou prosím mluvit?"
,,Jistě. Zatím, Christiane." usmála jsem se na něj a obešla jsem ho. Uklonil se a pokračoval směrem kudy měl namířeno, předtím než do mě narazil.
,,Nepůjdeme ven? Je tam celkem teplo." navrhl Aramis. Přikývla jsem. Ano, vím, že stále nemám boty.

,,Vím, že to bylo hodně šokující, když si přišla na to, že jsem tvůj otec já, ale...jen jsem se chtěl ujistit, jestli nejsi zklamaná, že si mě našla." začal, když jsme došli k cvičištím v kasárnách. Měli to tu vážně krásně zařízené. Obrovský prostor. Na jedné straně obytné prostory a na druhé cvičiště, kde trénovalo spoustu mušketýrů, ať už šerm či obyčejný boj zblízka, boj s noži a dýkami, mečem či kordem. Bylo to jako na pouti. Všude bylo na co koukat a přitom každý dělal něco jiného.
,,Nejsem zklamaná, jen překvapená. Říkala jsem si, že tě znám, jen jsem nevěděla odkud. Omlouvám se." vyhrkla jsem rychle, když zkřivil tvář v bolestivém výrazu, ,,Byla jsem vážně smutná z toho, že už bys nikdy nepřišel. První dva roky, co si odešel jsem si tě pořád pamatovala, svého otce, ale pak jsem tě začala ztrácet a neměla jsem... jak to říct... sílu ani motivaci si tě vrátit jako vzpomínku zpět."
,,Vím, že mé rozhodnutí nebylo nejlepší a vůči tobě, vlastně vůči vám všem, ani spravedlivé, ale doopravdy jsem se bál. "
,,Čeho?" skoro jsem to slovo vykřikla, jak mě pálilo na jazyku.
,,Kardinála a jeho gardy. Vyhrožoval, že už má dost nás tří, tehdy s námi ještě d'Artagnan nebyl, a my byli ještě mladí, a překazili jsme mu všechny intriky proti bývalému králi. Když jsme na jednu přišli a měli jsme proti kardinálovi důkazy a mohli jsme jít za králem, chtěl jsem to nechat na Athosovi a Porthosovi a vrátit se domů, ale po cestě mě sledoval jeden muž, když jsem ho chytnul a vyhrožoval mu, vysypal ze sebe, že ho najmul kardinál, aby mě sledoval a před mým zrakem zabil mou rodinu. Abych trpěl pohledem na svou mrtvou dcerku. Věděl o vás všechno, jediné co nevěděl, bylo kde jste a já chtěl, aby to tak i zůstalo. Ve vesnici bylo několik lidí, kteří na vás měli dávat pozor místo mě. Vybral jsem si život bez vás, nedokážeš si představit jak mě to bolelo. Nevidět svou malou dcerku, jak vyrůstá. Když jsem jednou přijel do vesnice a tvá matka mi řekla, že si na mě zapomněla... Jako by něco uvnitř mě umřelo. A pak, když ses objevila za d'Artagnanem s mečem u jeho krku, jako by se to zase probralo k životu. A víš co to bylo?" zavrtěla jsem hlavou, ,,Naděje. Naděje, která ve mě plápola i teď. Naděje, že mi odpustíš mou slabost." Zastavili jsme se před keřem divokých růží bílé barvy. Aramis z něj jednu růžičku utrhl a otočil se zpět ke mě. Natáhl ruku s květinkou ke mě.
,,Odpusť mi mou slabost, prosím." rozstřešenou rukou jsem sáhla po růži. Chvilku jsem ji propalovala pohledem a potom...vrhla jsem se svému otci okolo krku.
,,Já ti už dávno odpustila. Proto jsem se tě vydala hledat a pomsta Rotvorům byl jen takový bonus." zašeptala jsem mu do ucha. Ovinul kolem mě jeho ruce. Konečně jsem se zase cítila úplná. Měla jsem zpět svého otce.
,,Rii je mi líto." zaskřehotal. Stiskla jsem ho ještě víc, stisk mi opětoval. Před zavřenýma očima jsem viděla jeho obličej a oči plné slz.
,,Mám tě rád, Annabeth."
,,Já tebe taky...tati."
Mám zpět svého otce. Má rodina je opět úplná. Až na Riu, ale já vím, že tam nahoře na mě dává pozor, jinak by to takto nedopadlo.

°°°

Volejte sláva a tři dny se radujte. Já to konečně dopsala... Kamarádka ze školy mi málem sebrala mobil, aby si mohla přečíst pokračování... Takže děkuju ti, Andy za dobrou motivaci napsat další díl :3 (v nejlepším slova smyslu... :))

Doufám, že i ve vás vyvolává vlnu emocí, dojemné odpuštění Annabeth svému otci. Já u toho málem plakala... Ale vážně to si nedělám srandu... Tak mi napište jaký jste z toho měli pocit vy... Ráda se dozvím co s vámi můj příběh dělá... :D

Btw... Na obrázku je sice Constance, ale zkuste si tam představit Annabeth.
;)

Tak já se s vámi pro dnešek loučím...

Však víte... Votes i komenty potěší... :D

Díky za podporu Vaše AB