Musketeer's daughter - Poslední Korektury

25. „Zúčtujte!"

„Přivaž ji k tam tomu stromu." rozkázal jeden z Rotvorů a trhnul hlavou jednomu statnému smrku. Jiný zlosyn mě stáhnul drsně z koně a táhl mě k určenému stromu. Bezcitně se mnou mrsknul zády ke smrku, až jsem se účinností setrvačnosti bouchla do týlu hlavy. Ucítila jsem, jak mi za límec košile stéká teplý pramínek krve. Svázané ruce za zády tomu na pohodlí nepřidávaly. Pevně utáhl lana okolo mého trupu a kmene stromu, s opovržením na mě pohlédl a odešel pryč. Až do večera si mne naštěstí nikdo nevšímal. Bohužel, když zapadlo slunce a Rotvorové zapálili ohně, přišel ke mě Philipe a od smrku mě odvázal. Pomohl mi na nohy, ale ruce mi nerozvázal. Koukal se na mne zkroušeně a mě se z jeho pohledu stahoval žaludek.
„Co se děje? " zeptala jsem se ho šeptem, když mi k rukám přivazoval další provaz. Neodpovídal a na provazu dělal složitý uzel.
„Co se chystá?" pokoušela jsem se dál. Krátce mi pohlédl do očí, pak kouknul směrem k Rotvorům a pak opět na mě.
„Co mi chtějí udělat?" hodně jsem se přemáhala, aby se můj hlas netřásl.
„No tak mladej. Dělej!" zařval jeden z Rotvorů.
„Promiň." zašeptal a postrčil mě, abych šla. Dovedl mě k ostatním. Byl zapálený jediný oheň a Rotvorové rozmístění do kruhu okolo... Matko milosrdenství... kůlu.
„Přivaž ji!" rozkázal jeden z nich Philipovi. Dotáhl mě ke kůlu a přivázal mě k němu. Ten stejný Rotvor, co rozkázal, aby mě Philipe přivázal, si stoupnul přede mne a silným hlasem promlouval k ostatním.
„Mí druhové, kdysi jsme bývali počestnými muži, někteří z nás bývali mušketýry, ale všichni nás po nějaké době odvrhli a my se stali vyvrhely. Stmelil nás kapitán, který mezi námi už není, jen díky..." otočil se ke mě, „...díky ní!" otočil se zpátky k Rotvorům. Chvilku nic neříkal a vychutnával si pobouřené mumlání ostatních. „Vzpomeňme si na všechna utrpení, co nám život a ti ‚správní' mušketýři udělali. No tak, vzpomínejte a pojďte blíž k téhle té a vraťte ji to utrpení, které jsme museli snášet kvůli jejímu otci a jeho druhům. Zúčtujte!" přistoupil ke mě několika rychlými kroky a zadíval se mi do očí.
„Správně. Strach to je to jediné, co v tvých očích má být." zašeptal a rozmáchl se. Na tváři mi přistála jeho obrovská dlaň a tvář se mi rozhořela bolestí. Po něm přišli další Rotvorové a někteří mi dali facku, až se mi hlava zvrátila dozadu. Někteří mi dali dokonce pěstí až mi ze rtu a koutku obočí tekla krev, někteří byli nejspíš tak vytočení, že jsem od nich schytala pěstí do žaludku. Někteří Rotvorové (bylo jich asi pět), když přišli přede mne, koukli mi do očí a rozmýšleli. Koukala jsem na ně s opuchlou tváří a oni mi můj pohled opláceli, potom se rozmáchli, ale těsně před mou tváří zastavili a dali mi jen malou facku. Díky tomu, že stáli přede mnou zády k ostatním to vypadalo, že jsem dostala pořádnou ránu. Na konec už zbýval jen Philipe a další mladý hoch.
„No tak, hoši. Pojďte. " lákal je medovým hlasem Rotvor a všichni se k němu přidali.
„Raule jdi!" nakázal mu ostrým hlasem Rotvor.
„Ano, strýčku." odpověděl onen mladý kluk. Stoupl si přede mě, ale nic neudělal. Koukal do země.
„Raule!" zakřičel na něj jeho strýc, „Dělej!"
„Nebudu ji mlátit. Nic mi neudělala." ustoupil o krok dozadu.
„Tví lidé tě odvrhli." nabádali ho ostatní.
„Ale ne kvůli ní!" zakřičel až všichni zmlkli, ,,Nebyla její chyba cokoliv z toho, za co jste ji všichni ublížili. Já ji neublížím. Ti lidé mě odvrhli, kvůli mému původu, ne kvůli mušketýrům, ne kvůli téhle holce, ale kvůli tomu, že můj otec byl Rotvor! To on by měl nést následky!" zkřížil ruce na prsou a odstoupil zpět na místo.
„Odveď ji!" zasyčel Philipovi do ucha a za límec jím mrsknul ke mě. Philipe si zhluboka oddechnul a odvázal mé tělo od kůlu. Hned, co mě už silné provazy nepodpíraly jsem se svezla vyčerpáním na zem.
„Pojď! Nesmí tě vidět takhle zlomenou." Philipe mi pomohl na nohy a celou dobu, co mě odváděl ke stromu, mě podpíral.
„Už zlomená jsem. Nic se na tom nezmění. " hned co jsem to dořekla, jsem upadla do krásného bezvědomí.

Když jsem opět přišla k sobě, hrozně mě bolelo tělo. Byla tma a mě se někdo dotýkal. Dotyky jsem cítila na tvářích a na břiše, ale jelikož moje tělo bylo znecitlivělé po tolika ranách, cítila jsem to jen slabě, jako by se mě dotýkala motýlí křídla. Otevřela jsem oči. Teda otevřela... Jedno oko jsem nemohla otevřít vůbec a to druhé, že jsem sotva viděla. Pohla jsem hlavou směrem, kde jsem myslela, že bude stát ten, jenž se mě dotýkal.
„Konečně si se vzbudila." uslyšela jsem Philipův hlas.
„Jak dlouho jsem spala? Hodinu, dvě?" zeptala jsem se suchými rty.
„Dva dny." oznámil mi a potřel mi rty mokrým hadříkem.
„Dva dny?" nevěřila jsem svým uším. Najednou jsem, před sebou uviděla pohyb. Koukla jsem tím směrem.
„Kdo je to?" u stromu naproti mě byl přivázán nějaký muž. Byla tma, takže jsem mu neviděla do tváře.
„To je Raul." odpověděl mi Philipe.
„Raul? Ten kluk, co-"
„Co tě nechtěl uhodit." dokončil za mě.
„To se mu stalo, kvůli tomu... kvůli mě?"
„Philipe!" přiběhl nějaký chlapec, „Už."
„Už jdu, Martine." usmál se na mě, zvedl se a odešel.
„Raule." zašeptala jsem. Chlapec naproti zvedl hlavu. Koukal na mě, ale nic neříkal.
„Omlouvám se." zašeptala jsem znovu.
„Za co se omlouváš?" zašeptal chraplavě.
„Za to, co se ti stálo. Prosím, odpušť mi."
„To nebyla tvoje chyba." odvrátil hlavu.
„Jak ses k nim dostal? Proč ses k nim přidal?" nevydržela jsem se nezeptat.
„Nepřidal jsem se k nim dobrovolně." kouknul zas rychle na mě, „Můj otec byl mušketýr. Potom se ale něco stalo a můj otec byl vyvrhel a stejně tak já v naší vesnici. Proto mě otec vzal sem, mezi ně, mezi Rotvory. Potom ale umřel. Před dvěma dny jsem ale svého strýce, bratra mého otce, rozzuřil. Udělali mi to stejné, co tobě. "
„Omlouvám se. Moc se omlouvám. "
„Podruhé opakuji, že to není tvoje chyba." zasmál se potichu.
„Jak se sem dostal Philipe?" zeptala jsem se trochu se strachem.
„Philipe-"
„Philipe se sem dostal hodně rozdílným způsobem." objevil se opět Philipe.
„A jak?" chtěla jsem se Philipa zeptat, proč se tak rychle vypařil, ale doopravdy jsem chtěla vědět jak se, tak milý chlapec mohl dostat, mezi takové s prominutím bastardy.
„Vyplenili naši vesnici. Přežil jsem a snažil se před nimi i schovat, ale našli mě a dali mi na výběr. Buď přežiju, ale budu žít s nimi a pomáhat jim, a nebo mě hned na místě zabíjí. Věř mi, doopravdy jsem nechtěl umřít v šestnácti letech, tak jsem přijal. Tímto způsobem se sem dostali skoro všichni mladí kluci. I když většina z nás chtěla být mušketýry, abychom mohli bojovat proti nim. No nějak se nám to nepovedlo, že?! " usmál se.
‚Být mušketýry' jako bych slyšela d'Artagnana. Co vlastně dělá, hledá mne? A Aramis? A ostatní? Poslechli mě a nechali mě jít?

d'Artagnan

Kde jen je?
„D'Artagnane! Přestaň! Najdeme ji!" okřikl mě Athos, ani jsem si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas.
„Jak si můžeš být tak jistý? Nechce, abychom ji našli." zaprotestoval jsem.
„Ona ne, ale Rotvorové ano." objevil se Aramis.
„Co? Co tím myslíš?" zvedl jsem se rychle, „François, co tu děláš?"
„Aramis dostal dopis, donesl jsem mu ho. "
„Co je v něm?" vytrhl jsem dopis Aramisovi z rukou.
‚Výkupné nebo smrt' ??
„Co budem dělat?"

•••

Ahojte..
Omlouvám se, za tak dlouhou prodlevu mezi kapitolama.. Pokusím se zlepšit.. Přísahám 😀😀😀

Tahle kapitola se psala obzvláště blbě, ale doufám, že se vám líbila.
Tak prosím zanechte vote nebo komentář budu moc ráda.
Děkuju.
S láskou vaše AB ❤❤