Musketeer's daughter - Poslední Korektury

9.Porthos du Vallon

,,Asi máš pravdu!" řekl potichu a podle hlasu jsem poznala, že se usmívá.
,,Dostal jsem své místo u mušketýrů z lítosti." vypadlo z něj najednou. Vykulila jsem na něj oči. Co tím myslí?
,,Proč si to myslíš?" zašeptala jsem, kdybych mluvila jako do teď asi bych pištěla jako myš a probudila všechny ostatní.
,,Jak vidíš nejsem jako vy ostatní. " začal opatrně, ,,Moje matka byla z Afriky, otrokyně přivezená sem! Můj otec se do ní zamiloval a vzal si ji. Počali spolu mě. Víš můj otec byl vysoce postavený muž. Jednou jsem se s ním potkal, řekl mi, že jeho otec chtěl, aby se nás zbavil, ale on odmítnul. Prý nás odvezl Trévil. Jenže Trévil zastával tvrzení, že to můj otec chtěl, aby nás odvezl. Zranil jsem ho."
,,Prosím? Ty si zranil kapitána??" nevěřila jsem co mi to tu říká.
,,Ne, kapitána ne, ale mého otce. Mířil na kapitána mušketou! Nevěděl jsem co mám dělat. Střelil jsem ho do ruky, a potom odešel. Cítím se hodně blbě."
,,Jen na jedno se tě zeptám. Komu věříš, otci nebo Trévilovi?"
,,Kapitánovi!" řekl s rozhodnutím v hlase.
,,Proč? "
,,Když jsem byl u otce, ukázal mi fotku ,mé matky' " udělal rukama uvozovky, ,,Jenže to nebyla má matka. Sice umřela, když jsem byl malý, ale nikdo nezapomene tvář své matky. Já si ji pamatuji. Na tom obrázku to byl někdo jiný. On si myslel, že si svou matku nepamatuji. Proto věřím Trévilovi."
,,Kvůli tomu se ale nemusíš cítit blbě. Nebyl tvůj otec náhodou hrabě DeStaux?" vzpomněla jsem si na jeden příběh, který mi matka říkala vždycky když jsem se ji ptala na cokoliv o mušketýrech.
,,Ano byl. Jak to víš?" divil se.
,,Měl obchod s dívkami. Vždy měl nějakou za služku, tu potom vyhodil a ona se dostala do domu, kde se ty dívky pronajímali. Že je to tak?!" pomalu přikývl.
,,Ano, ale to nedělal on, ale moje nevlastní sestra s manželem. On o tom akorát věděl. Víš... Až po této zkušenosti s tím člověkem jsem si uvědomil, že už svou rodinu mám. Je jich hodně a oni pro mne tak i já pro ně obětuji život. "
,,Co to tu řešíte?" ozvalo se najednou zpod jedné deky.
,,To, že bych tě nejradši poslal do pekel, Athosi." oba se zasmáli. Najednou si zívnu, jako zázrakem jsem unavená. Oba se zasmějou. Athos mi pokyne ať si vlezu pod jeho přikrývku, stejně je teď řada s hlídáním ohně i nás ostatních na něm. Než usnu uslyším pár slov, které jsem asi slyšet neměla.
,,Jak snadno z nás dostaneš naše tajemství. Když je člověk dlouho drží v sobě, vypustil by do tvého střežení i samotnou duši. Vždyť jsi jedna z nás. Ale ať se snažíš sebevíc z žádného z nás nevytáhneš jméno tvého otce." náhle mě obklopila tma a já jako na povel usnula.
Co ta řeč měla znamenat? Patřila ta slova vůbec mě?
Oni ví kdo je můj otec?! Jak mám ale na jeho jméno přijít sama?

Otče! Kdo jsi?

Ahojda. Po dlouhé době je tu zase část. Ptala jsem se vás jestli mám pokračovat. Tu otázku si přečetlo asi 20 lidí a dvě mi tam nechaly odpověď. Vážně by mě zajímalo... Chcete pokračování nebo mám spíš tento příběh vymazat? Prosím VŠECHNY co si to přečtou, alespoň jednou mi tu zanechte komenty ať vím jestli mám psát dál nebo ne!! Díky AB