Musketeer's daughter - Poslední Korektury

21. Jak si jen mohl?

,,Annabeth? Annabeth? Aaa. Beth!!" volal za mnou někdo. Rychle jsem se otočila a koukla po tom, kdo mě volal. Jsem tu tři dny a každý se mnou chce mluvit. Dobře, každý ne, ale skoro.
,,Kapitáne Tréville. Zrovna jsem vás hledala."
,,Doopravdy? Já tebe taky." zasmál se, ,,Tak co kdybychom se prošli? " navrhl. Ochotně jsem souhlasila.
,,Mohla bys mi, prosím tě, ještě jednou vysvětlit, jak se to všechno stalo?" začal Tréville.
,,Co všechno?" nechápala jsem.
,,To s Rotvory." osvětlil mi situaci.
,,Nevím co chcete slyšet. Zaútočili na nás a my prostě bojovali. Mým cílem byl jejich vůdce. Pamatovala jsem si jeho tvář. Vryla se mi do paměti, jako upomínka mé slabosti a nemohoucnosti." slova jako by ze mě padala sama.
,,Nemohoucnosti?" zeptal se Tréville.
,,Když zabil Riu, mou kamarádku. Přepadli nás v lese a porazili. Mě nechali žít, ale ji zabili. Nechápu to. Proč Ria? Nikdy nic nikomu neudělala! Chtěla jsem se pomstít a d'Artagnan, Athos, Porthos a... ehm... Aramis, byli nejlepší možností, jak se k nim dostat a potom se dostat i sem, najít otce. Což se mi podařilo. "
,,Nikdy ses nechtěla stát mušketýrem?" zeptal se najednou.
,,Mušketýrem? No, když jsem byla malá o ničem jiném jsem nesnila. Chtěla jsem být, jako táta a potom zmizel a můj sen opadl."
,,A nyní? " zastavil se. Udělala jsem ještě pár kroků, než jsem si uvědomila, že se zastavil.
,,Nyní? " nechápala jsem.
,,Chtěla by ses stát mušketýrem?"
,,A-a-asi ano?!" Chtěla bych?
,,Možná by se to dalo zařídit. Přeci jenom... Jsi Aramisova dcera a prokázala si služby království."
,,Ale jsem přece dívka." namítla jsem.
,,I to by se dalo nějak zařídit, třeba u královny. " usmál se na mě s jiskřičkou naděje v očích.
,,Annabeth! " zaslechla jsem Aramisův hlas.
,,Nech si to projít hlavou." mrkl na mě Tréville a odešel směrem ke cvičištím.
,,Annabeth!" doběhl ke mě.
,,Ano, Aramisi?" chvilku na mě mučednicky koukal až jsem se nad ním slitovala a opravila se, ,,Otče?" Jeho oči se rozzářily a po obličej se přelil spokojený výraz.
,,Hledá tě Christian."
,,Christian? " chvilku mi nedocházelo o kom to vlastně mluví, když v tom se mi v mysli vyobrazil obličej modrookého chlapce, ,,Aaa... No ovšem. Christian. Co potřebuje?"
,,Prý našel nějaké oblečení, které na tobě nebude... ehm... tak plandat." řekl a doopravdy s těží zadržoval smích.
,,Ha, ha, ha! Velice vtipné! Nevíš, kde je d'Artagnan, s tím bych totiž potřebovala mluvit já! "
,,Přišla královnina komorná něco vyřešit. Nevím kde ho hledat."
,,Královnina komorná? Opět?" přišlo mi to zvláštní. Byla tu před třemi dny a dnes zase?
,,No nic. Potom ho najdu. A kde mám hledat Christiana?"
,,Ve stájích." reagoval rychle.
,,Dobře. " usmála jsem se, ,,Uvidíme se později! "

•••

,,Christiane?" nakoukla jsem do stájí, ,,Christiane?!"
,,Beth!" vykoukla z jedné z mnoha stájí hnědovlasá rozčepýřená hlava, ,,Jsem rád, že si přišla. " V den, co jsem se zde probudila, jsem strávila asi tři hodiny přesvědčováním Christiana, aby mi přestal vykat. Úspěšně!
,,Mám pro tebe košili a kalhoty, který ti nebudou tak velký. Hledal jsme všude možně. Jsou to moje starý věci, tak ti snad budou." plácal pátý přes devátý. Pokusila jsem se nahodit neutrální výraz, ale smích mě přesto škrábal v krku.
,,Mohla bys toho nechat?!" všimnul si mě.
,,Já? To ty si tu ten, co blábolí nesmysly." teď už jsem si dala ruku před pusu, abych zabránila přívalům smíchu.
,,Když zadržuješ smích, vypadáš jako Aramis. Je to děsivý!"
Okamžitě mi sklaplo. Zmínka o mé podobnosti s mým otcem, stále připomínala skoro patnáct let žití bez něj.
,,Ou. Promiň!" všiml si mého zaraženého pohledu.
,,To je v pořádku." zatřásla jsem hlavou a usmála se, ,,Dáš mi to oblečení? "
,,Jo. Jo. Jasně." vytratil se zpět do jednoho stání.
,,Tady to je." podal mi hromádku oblečení a při předání z ní smetl neviditelné smítko prachu.
,,Můžeš si vlézt do jedné z volných stájí. Nebudu se koukat." sliboval.
,,Jestli se byť jen očkem koukneš, budeš mít tu čest seznámit se s mým mečem a s uměním zacházet s ním!" varovala jsem ho a zalezla do volného stání. Když jsem se převlékla zjistila jsem, že oblečení perfektně sedí a látka nevypadá, že by byla moc obnošená.
,,Celkem ti sedí. Jen ta košile by mohla být trochu menší, že?!" zhodnotil můj vzhled, když jsem vylezla.
,,Myslím, že je celkem dobrá." usmála jsem se na něj. Chvilku mezi námi bylo ticho. Bohužel takové to trapné ticho, tak jsem se ho rozhodla prolomit otázkou, která mě pálila na jazyku.
,,Kolik tě to stálo?" vypálila jsem.
,,C-co?" zakoktal se.
,,No tak. Jsem holka, poznám, když je něco nového. Takže kolik ti dlužím?"
,,Máš pravdu. Není to staré, ale nedlužíš mi nic!" přimhouřila jsem na něj oči, nehodlám trpět, aby za mě nikdo jiný platil.
,,Ber to jako dárek k narozeninám!" navrhl rychle.
,,Mám narozeniny až v zimě!" namítla jsem.
,,A to vadí?" zeptal se se zvednutým levým obočím.
,,Na to, že se pomalu blíží teprve konec léta tak ano!" trvala jsem si na svém.
,,Proč jsou holky tak tvrdohlavý?!" zabrblal si pro sebe, ,,Prostě ber a přestaň mít kecy!" zasmála jsem se a pomalu přikývla.
,,Tak teda dobrá!" pokoušela jsem se nerozesmát na plno, ,,Děkuju." láskyplně jsem se usmála a obejmula ho. Objetí mi opětoval a já na zádech ucítila jeho silné, ale přesto jemné, ruce.
D'Artagnan! Vzpomněla jsem si. Musím s ním mluvit! Pomalu jsem se od Christiana odtáhla.
,,Promiň, potřebuju ještě najít d'Artagnana. Potřebuju s ním o něčem mluvit." chápavě pokýval hlavou.
,,Viděl jsem ho, když jsem šel sem. Zacházel do svého pokoje. Třeba tam ještě bude." navrhl. Poděkovala jsem mu, vyběhla ze stájí a vydala se směrem k pokojům.
Po chvíli jsem stanula u pokoje, který jsem sdílela s d'Artagnanem, samozřejmě ve vší početnosti. On spal na zemi a já v posteli, ale když jsem první noc ze spánku plakala, lehl si ke mě, obejmul mě a uklidňoval.
V pokoji se zdálo být ticho, třeba usnul. S vidinou spícího d'Artagnana jsem otevřela dveře a uviděla jsem nejhorší výjev za celý můj život.
,,Ano, d'Artagnane. Ano!" vzdychala potichu nějaká dívka, která ležela pod d'Artagnanem, který na ní divoce... Ani to nedokážu říct.
,,D'Artagnane?" nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Kouknul na mě s děsem v očích.
,,Beth." vypustil ze sebe pouze. Okamžitě slezl z té dívky a stoupl si přede mě tak, jak ho Bůh stvořil.
,,Alespoň se obleč!" zašeptala jsem znechuceně a zdrceně a vyšla z pokoje.
,,Beth! Beth, počkej prosím!" volal za mnou. Náhle mě chytil za ruku a otočil k sobě. Všimla jsem si, že si oblékl kalhoty.
,,Co chceš?" vyštěkla jsem na něj.
,,Chci ti to vysvětlit!"
,,Na tom není co vysvětlovat, nemyslíš?" skoro jsem křičela, ,,Myslel si vůbec?" Na to neměl co říct.
,,Beth." hlesl zase.
,,Já nechci nic slyšet. Jestli se chceš obhajovat, tak máš smůlu!" zakřičela jsem na něj.
,,Beth."
,,A víš co je na tom nejhorší?" rezignovaně jsem vydechla a dál pokračovala sotva slyšitelným hláskem, ,,Doopravdy jsem si myslela, že bys mě mohl mít rád. Já nána! Nechal si mě cítit se chtěná, a... cítila jsem se baječně, jakoby všechno do sebe konečně zapadalo, jakoby byl můj život opět úplný a ty si to během pár okamžiků zničil na tisíce malých kousíčků, které už nikdy nedáš dohromady." nadechla jsem se a pak jen s počátkem pláče položila jedinou prostou otázku, ,,Jak si jen mohl?" Otočila jsem se na patě a šla pryč.
,,Beth! Počkej, prosím!" zavolal za mnou. Zastavila jsem se a koukla na něj.
,,Já tě miluju!" zašeptal.
,,Ale prosím tě! Co si to nalháváš? Já si to myslela taky! Ale je to lež. Vždycky to byla, je a bude pouhopouhá lež!" odpověděla jsem mu a šla pryč. Když jsem zašla za roh, uslyšela jsem tiché zadunění a zaklení. Moje nohy se rozutíkaly neznámo kam. Vrážela jsem do spousty mušketýrů. Neplakala jsem. Najednou, ani nevím jak, jsem se ocitla před stájema. Vtrhla jsem dovnitř klopýtavým krokem. Stěží jsem viděla a motala se mi hlamu.
,,Beth?" uslyšela jsem jakoby zdálky Christianův hlas, ,,Co se stalo?" Opřela jsem se o přepážku mezi dvěma stání a svezla se na zem. Christian si ke mě dřepl a položil mi ruku na rameno. Ten dotyk byl jako spouštědlo stavidel mých slzných kanálků a všechny slzy nechal jako nepotřebné vytéct ven. Christian si sedl vedle mě a schoval mě v náručí. Zaklesla jsem čelo do místa mezi vrškem ramene a podpažím. Plakala jsem dlouho, a když už jsem neměla co plakat, jen jsem v určitém intervalu popotahovala. Christian mě stále kolébal v náručí, hladil mě po vlasech a nic neříkal, za což jsem mu byla vděčná. Jediné co z něj vycházelo bylo tiché uklidňující ,Šššš...' Po chvíli jsem vyčerpáním usnula. Krajina snů mě přivítala s otevřenou náručí, jediné místo, kde je klid a mír.

°°°

Ahojte. Po dlouhé dobře jsem zase zpět a se mnou i kus mého příběhu.
Tak co na to říkáte. Myslíte si, že po tomhle incidentu s d'Artagnanem se z Beth stane mušketýr a odpustí mu vůbec? A co Christian? Že by další komu Beth pomotala hlavu? Hádejte co chcete, upřímně ani já to nevím.

Buďte vděční, že už to je... Málem jsem se pro vás udusila ve spacáku, protože kdybych tam nebyla, tak mi maminka sebere mobil a část je v trapu.
Tak doufám, že se vám část líbila a nezapomeňte hlasovat a komentovat... Určitě mě to povzbudí a pomůže při psaní.

Tak se mějte kvásně... 😀😀
Love ya ❤
Vaše AB 💙❤💙❤💙❤