Musketeer's daughter - Poslední Korektury

28. Válka

„No tak Annabeth. Pořádně! Sraz ho!" hlasy několika mušketýrů se ozývaly kolem mě, když jsem zápasila s Porthosem. Nejdřív jsme měli meče a štíty. O štít jsem ale po několika prvních minutách přišla a tak mi zůstal jen meč. Porthos nechtěl, abych byla v nevýhodě tak odhodil i svůj a bojovali jsme bez chránění. Byl to těžký souboj, ale nehodlala jsem ho vzdát. Pot tekl z nás obou a já viděla, že i Porthosovi už dochází dech. No jo! Přece jen už není nejmladší. Naše dřevěné cvičné meče do sebe narážely, až z nich létaly třísky. Náhle se naše meče do sebe zasekly a my se přetlačovali o výhodu nad tím druhým, když jsem se koukla za něj a uviděla d'Artagnana stát nedaleko cvičiště a smutně na nás koukat. Píchlo mě u srdce a mé ruce ochably, čímž bylo způsobeno Porthosovo vítězství a má porážka. Jeho síla mě až odhodila a já dopadla na záda a vyrazila si dech.
„Si v pořádku?" zeptal se mě Porthos, když mi pomáhal na nohy. Pohled jsem měla zabodnutý do špiček svých bot.
„Ano." zašeptala jsem. Periferním viděním jsem viděla d'Artagnana, jak se přiblížil k "ohradě" na cvičení.
„Vážně?" staral se dál Porthos.
„Jen už jsem neměla sílu. " zamumlala jsem a opouštěla cvičiště.
„Proč lžeš?" těžká ruka mi dopadla na rameno a otočila mě tváří k... D'Artagnanovi.
„Nelžu a nech mě být." otočila jsem se a chtěla odejít, když mě chytil za loket a otočil zpět k sobě.
„To, že si pasovaná na mušketýra, ti nedává právo hrát si na muže. " zašeptal.
„Co to meleš?" pokoušela jsem se vyprostit svou ruku z jeho sevření.
„Annabeth!" procedil skrz zuby. Bylo to poprvé, co mi řekl celým jménem. Koukala jsem na něj ledovým pohledem a slzy v očích jsem se taky pokoušela přeměnit v led.
„Co po mě pořád chceš? " zašeptala jsem zoufale.
„Abys mi odpustila. Udělal jsem chybu, ale to kluci dělají. Prosím, Annabeth odpusť mi. Prosím! " zněl tragicky.
„Nemůžu. Prostě ne! " vytrhla jsem se mu a utekla do svého pokoje. Ano už mám svůj pokoj v kasárnách. Svalila jsem se na postel a rozbrečela se. Najednou někdo zaklepal.
„Dále! " řekla jsem, když jsem si dostatečně otřela oči. Ve dveřích se objevila Marcova hlava.
„Můžu?" zeptal se. Přikývla jsem.
„Ptal jsem se strýčka, co se stalo." začal.
„Jak co se stalo? " nechápala jsem.
„Tobě co se stalo." vysvětlil, „Řekl mi, že snad mezi tebou a d'Artagnanem něco bylo. "
Zavrtěla jsem hlavou: „Jen jsme se políbili."
„Ale ty ho máš ráda. "
„Jak si můžeš být tak jistej? " vyprskla jsem.
„Protože si pamatuju Williama." řekl potichu.
„To je podpásovka." zamumlala jsem, „A navíc to je něco jinýho."
„Doopravdy? Nemyslím si. Milovala si Williama. Šlo to poznat jen z toho jak ses na něj koukala. Stejným způsobem se koukáš teď i na d'Artagnana. Vážně si myslíš, že zrovna já jsem tak slepej?" dával mi přednášku jak malé holce.
„William byl něco jiného. " hlesla jsem. Doopravdy to od Marca bylo hodně hnusné, že mi to připomínal. Do Williama jsem se zamilovala když mi bylo čtrnáct let. On se zamiloval do mě. Chodili jsme spolu dva roky.
„Požádal tě o ruku, " kývla jsem, „a ty jsi řekla ano. " znovu jsem kývla, „Tak v čem to bylo jiné?"
„V tom, že si nezahrával s mými city! V tom, že jsem ho nenašla s nějakou děvkou chvíli poté, co mi řekl, že mě miluje. V tom, že William umřel! " křičela jsem na něj až jsem vyskočila z postele a rázovala po pokoji sem a tam, pak jsem se ale zastavila a svezla se po zdi na zem, „V tom že mě William miloval." zašeptala jsem.
Marc na to neměl co říct, zvedl se z mé postele a nechal mě samotnou.

°°°

„Co se děje?" zeptala jsem se Athose, který stál na nástupu vedle mě. Od mé hádky, dá-li se tomu tak říkat, s Marcem uběhly dva dny a teď nás všechny svolali.
„Je tu král. "
„Ticho!!!" zakřičel Tréville z vyvýšeného místa, kam o několik minut později přišel náš mladý král Ludvík XIV.
„Vojáci! Určitě všichni víte o dlouholetém sporu mezi naší zemí a sousedním Španělskem. Proto vás vyzívám: Do zbraně! Chraňte svou zemi!" všichni kolem mě začali válečné vřískat. Já nebyla schopna slova, jedno jsem ale uznat musela. Náš král má charisma. Tolik autority z tak krátkého projevu.
„Do války ovšem jde jen ten, kdo dosáhl dvouletého mušketýrského výcviku." zahromoval Tréville. Většina mladých mušketýrů vzdychla, protože pro ně je čest jít do války a chránit svoji zem. Já se naopak zděsila při pomyšlení, že můj otec, Athos, Porthos i d'Artagnan už dávno dvouletý výcvik mají za sebou a budou muset jít do války.
„Chci jít taky!" skočila jsem před Trévilla hned co ohlásil rozchod.
„Slyšela si rozkaz? Do války jdou jen ti co mají dvouletý výcvik. Kolik let výcviku máš ty?"
„Pět... Pět dnů, pane."
„Správně. Pět dnů. Takže nikam nejedeš! Mé poslední slovo!" upozornil mě když jen se nadechovala k protestu.

O tři dny později
„Nechci se s tebou loučit tak brzy." hlesla matka, když se objímala s otcem.
„Já vím. Já s tebou taky ne, ale věř mi, brzy se vrátím. "
Rozloučit se s mými přáteli s vědomím, že je možná vidím naposledy bylo to nejtěžší, co jsem kdy zažila. Doma, když jsem ztratila Riu či Williama, jsem to dopředu nevěděla. Smrt byla rychlá a nečekaná. Ale tady. To, že se většina z nich nevrátí bylo více než jasné.
„Sbohem, Annabeth."
„Sbohem, d'Artagnane." smutně se na mě kouknul a když jsem stále zůstávala chladná a k ničemu se neměla, odcházel. Věděla jsem, že to může být naposled, co ho vidím.
„Počkej! " vykřikla jsem na něj. Když se otočil, rychle jsem ho obejmula. Obtočil své ruce kolem mého pasu a hlavu položil do prohlubně mezi krkem a ramenem.
„Buď opatrný. " řekla jsem rychle a odtáhla se od něj. Rozloučila jsem se i s ostatními a se slzami v očích sledovala, jak nasedají na koně.
„Annabeth." zastavil mě ještě Tréville, „Ty jakožto jediná dívka mezi mušketýry, budeš osobní stráží krále a jeho sestry. Ještě dnes večer se hlaš v paláci u Vertaina." říkal mi velitelským hlasem.
„Hodně štěstí. " zašeptal nakonec.
„Vám také, kapitáne."
Všichni odjeli do války se Španělskem a já se musela vydat do královského zámku jako osobní stráž Ludvíka XIV. a jeho mladší nevlastní sestry princezny Anabel.

•••
Nazdárek všichni.
Tentokrát to nebylo zase tak dlouho, že?!

Jinak tuto kapitolu jsem napsala za jediný večer, protože mě konečně zase jednou políbila dobrá kamarádka múza.

Takže... Obvyklá otázka... Co si myslíte o kapitole? Budu ráda za jakékoliv ohlasy.
Tak mi zanechte vote či koment. Budu ráda a určitě mně to pomůže psát dál.
Když tak mi můžete napsat i jak byste chtěli, aby celý příběh skončil. Třeba k tomu přihlédnu. 😁

Tak díky za podporu a zase někdy.
Love ya.
Vaše AB

P.S Omlouvám se za historické nepřesnosti ohledně války Francie se Španělskem, Ludvíka XIV., či vymyšlené sestry Anabel. Díky