Musketeer's daughter - Poslední Korektury

22. Za všechno můžeš ty!

,,Aaagh!" rychle jsem se posadila. Hrozný sen. Když jsem se rozkoukala, seděla jsem na kupce sena.
,,Beth? Stalo se něco? " přiběhl ke mě Christian a chytil mě za ruku. Zrychleně jsem dýchala a pokoušela zapomenout svůj sen.
,,Jen zlý sen." usmála jsem se na Christiana a můj tep se pomalu uklidňoval, ,,Jak dlouho jsem spala?"
,,Asi dvě hodiny." usmál se.
,,Je tu někde můj Vergej?" zeptala jsem se.
,,Ano. V předposledním stání."
,,Děkuju." rychle jsem vyskočila na nohy a šla k Vergejovi. Otevřela jsem dvířka stání a rychle se vrhla Vergejovi kolem krku. Koukal na mě trochu vyčítavě. Jakoby jeho velké tmavé oči říkaly: ,,No to je dost, že sis na mě taky někdy vzpomněla!" Usmála jsem se na něj a pohladila ho po nozdrách. Znovu jsem ho obejmula a zabořila hlavu do plecí. Před zavřenýma očima jsem viděla ten nejděsivější moment z mého snu. Pole poseté mrtvými těly. Kráčím mezi nimi. Nedokážu otevřít oči. Nejde to! Proč to nejde? Docházím k místu které je mi povědomé. Zde stával náš dům. Na ohořelých trámech a kusů zdí leží sedm těl. Athos, Porthos, Aramis, Christian, máma, Marc a ... d'Artagnan. Všichni mají v tělech zapíchnutý kord, jen d'Artagnanovi trčí z těla šíp. Něco drží v ruce. Nějaký lístek. Pomalu jdu k jeho tělu. Ne! Nechci to zažít znovu. Prosím! Vytáhnu mu lístek ze zatnuté ruky a čtu tato slova: ,,Za tohle můžeš ty, Annabeth. Jen a jen ty!!" Ne! Cítím něco v levé ruce. Skláním k ní pohled. V ruce držím luk a šíp. Stejný šíp jaký trčí d'Artagnovi z těla. Sen se přeruší stejně jako se přerušil předtím.
,,Musím pryč! " zašeptám. Ta jediná věta mě donutí k činu. Vyběhnu rychlostí blesku ze stájí a utíkám ke kasárnám. Kam vlastně běžím? Potřebuju všechny své věci a ty mám...

Stojím přede dveřmi d'Artagnanova pokoje. Co mám dělat? Vevnitř bylo ticho, ale to bylo i předtím. Pomalu jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Nikde nikdo, jen v pokoji pořádnej nepořádek. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. No to bude pěknej oříšek najít můj opasek.
,,Beth." uslyšela jsem za sebou. Stál tam d'Artagnan, oči měl červené a na pravé ruce obvaz okolo kloubů.
Chtěla jsem něco říct, ale nebyla jsem schopna slova.
,,Chtěl bych s tebou mluvit."
,,Ale já ne!" cítila jsem, že se slzy derou na povrch, ,,Přišla jsem jen pro svůj opasek s mečem a dýkou. "
,,Ale Beth, prosím -" zkusil.
,,Kde je můj opasek?!" pláč mě pálil v krku. Nemůžeš se rozbrečet před ním. Nebuď slaboch!
,,Ve skříni." sklonil hlavu a odšoural se ke skříni. Z ní vytáhl můj opasek a jeho plášť.
,,Venku bude pršet." s těmi slovy mi podal opasek i jeho plášť.
,,Mám svůj!"
,,Beth. Jen jsem ti chtěl říct, že tě vážně mám rád a -"
,,Na to si měl myslet dřív. " skočila jsem mu do řeči. Vytrhla jsem mu plášť i opasek z rukou a odešla jsem pryč.
Zašla jsem ještě do Aramisova, vlastně otcova, pokoje a nechala mu tam dopis.

,,Proč je Vergej osedlaný?" zajímal se Christian.
,,Chci si vyjet. Dlouho jsem nikde nebyla. "
,,Proto máš plášť." konstatoval suše. Že by něco tušil?
,,Bude pršet. " odpověděla jsem a už chtěla naskočit do Vergejova sedla, když v tom mě Christian vzal a obejmul mě.
,,Brzo bude líp. Věř mi." zašeptal mi do ucha a pustil mě. Usmála jsem se na něj a vyskočila do sedla. Pobídla jsem Vergeje a vyjela z kasáren do pařížských ulic. Chvilku jsem se v nich proplétala, když jsem konečně najela na silnici vedoucí do lesa, tudíž pryč z města. Rozjela jsem se plným tryskem a najednou se mi rozmazalo vidění. Až po chvíli jsem si uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy.
U lesa jsem spomalila. A až do večera jsem se potloukala lesem a přemýšlela, kam pojedu. Domů nemůžu. Co kdyby se můj sen stal pravdou? To nemůžu dopustit.
Když padl soumrak zastavila jsem s Vergejem na loučce a rozdělala oheň. Sedla jsme si k ohni a zamyšleně koukala do ohně. Jako bych vůbec nepřemýšlela jsem vytáhla z vaku d'Artagnanův plášť a ovinula ho kolem sebe. Byl tak velký, že když jsem seděla měla jsem ho přetáhnutý i přes nohy. Nasadila jsem si kapuci, která mi okamžitě spadla až po bradu. Položila jsem si hlavu do kolen, čímž jsem si kapuci přirazila k obličeji. Nevědomky jsem natáhla vůni, kterou jsem cítila vždy, když jsem d'Artagnana obejmula. Zapřemýšlela jsem, kdy se to stalo. Kdy jsem spadla přímo po hlavě do lásky s d'Artagnanem? V zápětí mi na to odpověděl tenký hlásek v té nejtamnější části mozku. Od té chvíle, kdy jsi mu poprvé pohlédla do očí. Dlouhou dobu sis to jen nedokázala přiznat. Musela jsem tomu hlásku dát za pravdu. Jak dlouho mi ale bude trvat než se mi podaří na tu lásku zapomenout? Ptala jsem se sama sebe. To se ti nikdy nepovede. Zněla trochu vysměšná odpověď tichého hlásku. Frustrovaně jsem vydechla a zvedla hlavu. Náhle jsem uslyšela nějaké zvuky. Dřív než jsem se ale stihla kouknout, kdo ty zvuky dělá, mi na temeno hlavy dopadla obří síla a já upadla do černočerné tmy.

°°°

Čauky lidičky...
Vím kratší část ale třeba bude ještě jedna, ale to záleží na vás.

Jinak vám mockrát Děkuju za 3K přečtení. Opravdu mi to udělalo radost, až dojmulo.

Christian zatím nedořešen, takže dnes kapitola bez obrázku. Čas hlasovat pro Christiana je do pondělí protože jestli se nerozhodnete vy, vezmu si to na starosti já jako narozeninový dárek.. 😂😂😂

Tak hlasujte, votujte a komentuje.

Au revoir...
Vaše AB 💙❤💙❤💙❤💙❤