Musketeer's daughter - Poslední Korektury

27. Tohle nespravíš

Probudila jsem se v pokoji svého otce v kasárnách. Nikde nikdo nebyl, jen na posteli poskládané mé oblečení. Pomalu jsem si sedla a zacvičila nohama. Měla jsem je ztuhlé a bolavé. Když mě bolest v nohách trochu přešla, stoupla jsem si a oblékla se. Všechno jsem dělala pomalu, doufala jsem, že se někdo objeví a seznámí mě se situací. Bohužel se nikdo neobjevil, tak jsem si vzala svůj opasek, co jsem našla pod postelí a vydala se hledat svého otce. Když jsem se vymotala ze všech chodeb kasáren, ocitla jsem se na dvoře. Nikdo nikde nebyl a všude bylo ticho.
„Beth!" rychle jsem se otočila za hlasem. Běžel ke mě Phillip. Měl zatahující se ranku na obočí. Usmíval se.
„Phillipe!" vykřikla jsem a skočila mu okolo krku. Obtočil mi ruce okolo pasu a schoval hlavu k mému krku. Po chvíli jsme se pustili.
„Kde jsou všichni? " zeptala jsem se. Sklopil pohled k zemi.
„Pojď. " řekl jen, otočil se na patě a šel někam za kasárny. Za kasárnami byla louka a za loukou vysoká zeď. Přešli jsme louku a prošli brankou na další louku, která byla poseta náhrobky.
„... s přítelem a druhem, Christianem..." slyšela jsem z jednoho koutu hřbitova.
„Pšš.. Pojď! " zašeptal Philipe. Šli jsme kousek dál, kde jsem viděla všechny mušketýry stojící nad vykopaným hrobem.
„Amen." dokončil Tréville a všichni po něm zopakovali. Já tam jen stála a koukala na mého otce, který stál se smeknutým kloboukem a pohledem zahloubaným do země. Náhle zrak zvedl a kouknul na mě. Opatrně se vzdálil a šel pomalu k nám.
„Neměli byste tu být." podotkl.
„Já vím, ale..." začal Philipe, ale já ho přerušila.
„Směla bych se s ním potom rozloučit? " Otec se zprvu tvářil, že zamítne, nakonec ale sklonil pohled a řekl: „Počkej až všichni odejdou potom tam můžeš. " a odešel zpět za svými druhy.

Po asi půl hodině, všichni odešli a já s Philipem jsme došli ke Christianovu hrobu. Koukala jsem na odkrytou rakev. Cítila jsem, jak mi po tváři teče slza. Philipe mi dal ruku kolem ramen, ale já se odtáhla.
„Nechal by si mě na chvilku o samotě? Prosím. " zašeptala jsem.
„Samozřejmě." odpověděl a odešel. Chvíli jsem se vůbec nehýbala, potom jsem klesla na kolena, sedla na paty a rozplakala se.
„Je mi to tak líto. Je mi tak líto, že se kvůli mě zemřel. Ja vím, že mě slyšíš, Christiane, a chci, abys věděl, že jsem nikdy nepotkala statečnějšího muže, než jsi - byl - ty. Získal sis místo v mém srdci, a i když tě už nikdy neuvidím, vždy tam budeš. Mám tě moc ráda. Moc se omlouvám. Budeš mi chybět. " promlouvala jsem ke Christianově duši skrze slzy tekoucí z mých očích , „Vím, že na nás budeš vždycky dávat pozor." Ukryla jsem obličej ve svých dlaních a rozplakala jsem se na plno.
„Běž pryč." řekla jsem, když jsem na svém rameni ucítila ruku. I přes mou žádost, ruka nezmizela.
„Prosím, běž pryč! " ani na to ruka nedbala.
„D'Artagnane, běž pryč!!" rozkřikla jsem se na něj a ohnala se. Stál za mnou oči vykulené jako malé dítě.
„Promiň. Jen jsem ti chtěl pomoct."
„Pomohls'. Pomohls'! Ale Christianovi do hrobu. Proto tě žádám, běž pryč, nebo ti rozbiju ciferník. "
„Co tím myslíš? Já ho nezabil." bránil se.
„Christianova smrt, tohle všechno, " ukázala jsem na svůj obličej stále zhmožděný, „je jen a jen tvoje vina. "
„Mohl bych to nějak spravit?" zeptal se. Vypadal jako by se každou chvíli měl rozplakat.
„Tohle nesprávíš." zašeptala jsem a utekla pres hřbitov a louku až do kasáren, před kterými právě zastavil kočár. Z kočáru vystoupila žena hezky, ale prostě oblečena. Za ní vystoupil muž, oblečen podobně jako žena.
„Mami?! Mami!!" vykřikla jsem a utíkala za svou matkou. Skočila jsem ji okolo krku a dlouho nechtěla pustit, když se za mnou ozval hlas mého otce.
„Anno." řekl jen. Matka mě pohladila po vlasech, pustila mě a přivítala se s otcem. Tolik lásky v jeho i jejích očích jsem nikdy před tím neviděla.
„Nazdárek, prcku." pozdravil mě potichu druhý příchozí. Skočila jsem po něm, okamžitě me zachytil a já mohla kolem něj obtočit nohy.
„Chyběla jsi mi." zašeptal.
„Ty mě taky." odpověděla jsem a obejmula jsem ho ještě víc.
„Tak pojďte dovnitř. " řekl táta. Odmítala jsem se Marca pustit, takže jsem byla vnesena do objektu kasáren, jako malé dítě.
„Zdravím tě, Anno." pozdravil se s maminkou Porthos, po něm i Athos. Kupodivu přišel i Tréville, který se s matkou pozdravil jako by ji znal odjakživa.
„Mám pro vás všechny dobrou zprávu. Kde je, Beth?" zeptal se. Cítila jsem, že Marc zvedl ruku a ukázal na mě, stále obtočenou okolo něj. Velice nerada jsem se pustila a postavila se naproti Trévillovi.
„Kapitáne." pozdravila jsem, jak se sluší a patří.
„Beth." kývl, „ A teď k té dobré zprávě. Od zítřka za týden bude pasování, dvou lidí na mušketýry. Našeho milého přítele Philipa a... A tebe Annabeth."

°°°

Ten večer se konala mušketýrská slavnost. Pro uctění Christianovi památky a na oslavu mého a Philipova pasování. Všichni pili a jedli, vykládali si příhody z boje, veselé nebo smutné.
Asi o půlnoci za mnou přišel Philipe s prosbou, zda by se mnou mohl na chvíli mluvit. Odešli jsme kousek od všeho hluku.
„Co se děje? Tváříš se jako ďábel u svatého přijímání."
„Chci ti něco říct, ale nevím jak to říct, takže to udělám jinak. " nechápala jsem o čem to mluví, ale když přistoupil o krok blíž, tušila jsem co se chystá. Nečekala jsem dlouho, když se mé očekávání naplnilo a Philipe přitiskl jeho rty na mé a já se nebránila.

•••
Ahojte, lidičkové.
Konečně jsem zase něco sesmolila. Snad se vám to líbí.

Nyní k příběhu.
Tak... Co si myslíte o tom, co se stalo? O konečném polibku? Mimochodem, co byste si přáli víc Beth & d'Artagnana nebo Beth & Philipa??

Děkuju za přečtení, snad mi i něco pěkného napíšete nebo zanecháte vote. :)

Tak se mějte pěkně, snad se zase brzy "setkáme ".

Love ya.
Vaše AB ❤❤