Musketeer's daughter - Poslední Korektury

11.Kouř

Pach kouře byl cítit blíž a blíž. Rozkašlala jsem se z toho.
,,Od zdroje nejsme daleko!" řekl Porthos a vedl nás dál lesem.
,,Proboha!" vyjelo mi z pusy. Před námi se rozprostírala dlouhá louka a na jejím konci bylo malé hospodářství, z jehož střechy šlehaly vysoko plameny. Plným cvalem jsem se rozjela k domu. Bylo tam několik mladíků, kteří udělali dlouhý řetěz a pokoušeli se oheň uhasit. Před stájí, která naštěstí nehořela, seděla žena, tak okolo 30, a houpala malé novorozeně v náručí, okolo ní bylo naskladaných asi osm dětí nejrůznějších věků. Seskočila jsem z Vergeje a utíkala k nim. Žena plakala a pokoušela se uklidnit taktéž brečící dítě. Chytla jsem ji za ramena a trochu s ní zatřásla, aby se na mne koukla.
,,Jste v pořádku?" zeptala jsem se ji. Koukla po všech dětech a potom přikývla.
,,Můj muž! " vypustila ze sebe a trhla hlavou k hořícímu domu. Koukla jsem směrem k domu. Oheň byl zatím v horním patře, když budu rychlá...
,,Nebojte se." pronesla jsem směrem k ženě a utíkala k hořícímu domu. Vtrhla jsem dovnitř.
,,Beth!" slyšela jsem d'Artagnanův hlas. Nedbala jsem na něj. Rozrazila jsem dveře do světnice a uviděla muže ležícího pod spadlým trámem.
,,Pomoc." zašeptal.
,,Vydržte. Pomůžu vám. " sehla jsem k trámu a pokoušela jsem se ho dostat z muže.
,,Pozor!" varoval mne. Ale pozdě. Vedle mě spadnul hořící trám a ožehnul mi ruku. Nedbala jsem na to a pokoušela se dál zvednout tram z pomalu umírajícího muže.
,,Beth. Co to-?" vtrhl dovnitř d'Artagnan.
,,Nekoukej a pomoz mi!" zařvala jsem na něj. Přiskočil ke mě a pomohl mi zvednout trám. Muž se mezitím co jsme trám drželi vysoukal ven.
,,Děkuju vám! " zasípal. Kývla jsem na něj, d'Artagnan ho chytl pod paží a táhnul ho ven. Šla jsem vrávoravě za nimi.

°°°

,,Jsi v pořádku? " objevil se za mnou Aramis. Stála jsem po lýtka ve studené vodě a chladila si popáleninu na ruce.
,,Celkem ano." usmála jsem se na něj.
,,Ukaž pomůžu ti." šel ke mě a v ruce držel malou krabičku z kovu.
,,To je léčivá mast. Pomůže to hojení." ukázal na krabičku.
,,Děkuju! " podala jsem mu obvaz a šla k němu blíž.
,,Možná to bude trochu bolet!" varoval mě. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Já se nebojím!" usmál se na mě oslnivým úsměvem a začal mi na ruku mazat mastičku. Bylo to příjemně studené, ale i přesto to trochu bolelo. Zatla jsem zuby.
,,Jsi statečná!" prohodil jako by nic, když mi obvazoval spáleninu.
,,To že jsem mlčela když to bolelo, není nic statečného! " opáčila jsem.
,,Nemyslím toto. Vrhla ses pro úplně cizího člověka do hořícího domu. Bez přemýšlení,bez náhradního plánu... Ty prostě. Si vletěla dovnitř a... zachránila si člověka. Než jsme se tozkoukali, byla si vevnitř. " nevěděla jsem, co říct, tak jsem jen mlčela a culila se.
,,Tvůj otec na tebe bude hrdý! "

Omlouvám se... Trochu nestíhám... Snad se vám líbí... Vaše AB