Musketeer's daughter - Poslední Korektury

24. Philipe

Když jsem se probudila, hrozně mě bolela hlava. Chtěla jsem se za ní chytnout. Ale nemohla jsem zvednout ruce. Koukla jsem se na ně a zjistila jsem, že jsem přivázaná ke stromu, celkem silně a i nohy mám zavázané. Dokonale jsem se nemohla hýbat.
„Aaa! Princeznička se nám konečně probrala." uslyšela jsem před sebou posměšný hlas. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál muž asi čtyřicetiletý, na tváři krátké vousy a když se usmál skoro černé zuby perfektně kontrastovaly s růžovým jazykem.
„Kde to jsem?" zeptala jsem se. Snažila jsem se znít alespoň trochu statečně a celkem se mi to i dařilo.
„Ta holka nepozná les!" zasmál se směrem kousek za stromy, kde, když se mi konečně zaostřilo vidění, jsem poznala plápolající oheň, tábor a asi čtyřicet můžu.
„Proč jsem tu?" chtěla jsem vědět. Naklonil se ke mě a chytl mě za bradu. Když mluvil, zvedal se mi žaludek, jak mu zapáchalo z pusy.
„Zabila si nám kapitána. A slyšel jsem, že si dcera jednoho z mušketýrů. A ty máš vlastně jen dvě možnosti. Buď přežiješ, ale tvůj otec vysolí pořádný výkupný. Nebo neprežiješ a my pošleme tvýmu otci tvoje mrtvý tělo. Jakej to asi musí být pocit, vidět svou dceru mrtvou." rozchechtal se a s mírným švihnutím pustil mou bradu. Odešel zpátky ke svým druhům a mě si po dlouhou dobu nevšímali.

Uběhly dva dny. Za tu dobu jsem se nehnula z místa, nedostala najíst a jediné, co jsem od nich z milosti dostala, byl kousek zatuchlé vody. Pořád lepší než nic.
Pomalu se stmívalo a v jejich táboře to žilo. Všichni muži mluvili, pili a občas se i poprali. Mě si naštěstí žádný z nich nevšímal, a tak jsem se pokusila co nepohodlněji uvelebit a zkusit usnout. Kupodivu se mi to podařilo.

Po chvilce mi ale někdo jemně zatřásl ramenem. Myslela jsem, že se mi to zdálo, tak jsem spala dál, ale rameno se mi zatřáslo znovu a trochu silněji. Otevřela jsem oči a chvilku se rozkoukávala. Přede mnou dřepěl kluk asi devatenáctiletý. Koukal na mě a mírně se usmíval. Světle hnědé vlasy měl trochu zvlněné a dlouhé po ramena. Chtěla jsem něco říct, když si přiložil prst na ústa a položil mi ruku na rameno.
„Musíš mít hlad, že?" zašeptal. Přikývla jsem. Klekl si vedle mě a natáhl se někam za něj. Podal misku, z které se kouřilo. Když ji přistrčil blíž, viděla jsem v ní brambory a kousek masa. Hned se mi začaly sbíhat sliny.
„Nemůžu ti rozvázat ruce, takže... " tím mi chtěl naznačit, že se budu muset nechat krmit jako malé dítě. Nic jsem neříkala a jen pokrčila rameny. On se usmál a dal mi první lžičku do pusy. Bylo to horké, ale velmi dobré. S každou přibývající lžičkou jsem se nemohla dočkat té další.
„Promiň. Už není." ukázal mi prázdnou misku. Svěsila jsem ramena. Zvedl k.mým ústům koženou láhev vody. Nijak zvlášť se mi znovu nechtěla pít zatuchlá voda, takže jsem nakrčila nos.
„Neboj. Ta voda ke čerstvá." uklidnil mě, a tak jsem se z plna hrdla napila. Čerstvě studená voda mi pomalu stékala krkem a já si ten blažený pocit užívala. Když jsem dopila, zvedl se a odcházel.
„Díky. " promluvila jsem potichu. Připadalo mi, že mé hlasivky se mnou odmítali spolupracovat. Usmál se a zmizel. Zase jsem se opřela o kmen a zavřela oči. S pocitem spokojenosti a sytosti jsem usnula.

d'Artagnan

Uběhly dva dny, co Beth zmizela. My jsme však na cestě jen den. Našli jsme i pár stop.
„Je tu ohniště. " zakřičel na nás Porthos. Byl jsem mezi stromy a koukal jsem na okolí, jestli nenajdu další stopy, když v tom jsem uslyšel koňské zařehtaní. Rychle jsem se otočil a uviděl známého koně.
„Vergeji. Co tu děláš? Kde máš Beth?" koukal na mě velkýma koňskýma očima.
„Tak pojď, chlapče." vzal jsem ho za volně puštěnou uzdu a odvedl ho k ostatním.
„To je..." snažil se něco říct Aramis.
„Vergej." doplnil jsem ho. Aramis se sesul na zem.
„Kde je má dcera?"

Beth

„Vstávej!" zakřičel na mě jeden z Rotvorů. Otevřela jsem oči byla jsem svalená na zemi s rukama zavázanýma za zády.
„Tak vstávej!" chytl mě za loket a vytáhl mě na nohy, „Odjíždíš!" uvědomil mne a táhl mě k jednomu z koní, „Vylez na něj!" rozkázal mi.
„Jak na něj mám vylézt, bez rukou?" zeptala jsem se. Přiletěla mi facka, až jsem spadla na zem.
„Philipe! Pojď ji pomoct!" zavolal na někoho. Ucítila jsem ruce na svých pažích a mírný tlak, který mi pomohl vstát. Držela jsem hlavu skloněnou a zadržovala jsem slzy.
„Neboj se." zašeptal mi někdo do ucha. Koukla jsem do tváře chlapce, který mi předešlého večera dal jíst a pít. Povzbudivě se na mě usmál, vyhoupl mě před sedlo koně a nasedl za mne. Znovu mi do ucha zopakoval slova povzbuzení a rozjel koně.

•••

Ahojte lidičky...
Doufám že se vám kapitola líbila, omlouvám se, že je tak krátká, ale třeba se mi příště podaří o trošku delší kapitola. 😸😸

Jinak votes i komenty potěší.
Děkuju za podporu..

Mám vás ráda
Vaše AB ❤❤