Musketeer's daughter - Poslední Korektury

7.Hrabě de la Fere

,,Mušketýr?" zakuckal se Aramis, který právě pil víno z kožené láhve. Přitakala jsem.
,,A kdo to je?" zeptal se d'Artagnan.
,,Nevím jak se jmenuje! To co jsem vám řekla, je vše co vím!" posmutněla jsem.
,,Pomůžeme ti ho najít!" řekl potichu Aramis, ,,Ovšem jestli o to budeš stát!" S lehkým úsměvem jsem přikývla.
,,A co vaše tajemství?" zeptala jsem se po chvilce ticha.
,,Co?" nechápal Porthos.
,,Já vám řekla mé největší tajemství. Teď he řada na vás!" vysvětlila jsem.
,,My nemáme žádná tajemství!" ospravedlnil se Aramis.
,,Dobrá! Jak myslíte!" řekla jsem, zakousla se do svého dílu opečené ryby a potichu dodala, ,,Však já na ně brzy přijdu!"

Dojedla jsem zbytek ryby a šla si mastné ruce umýt do nedaleko tekoucího potůčku. Kousek ode mě sedí Athos a hraje si s nějakým přívěskem.
,,Co je to?" zeptám se. Lekl se až se malém po hlavě složil do vody.
,,To je mé ženě!" řekne smutně se mu zaleskne v očích.
,,Co se ji stalo?" zeptala jsem, protože, kdyby to neřekl ,po mé ženě', usoudila bych že asi ještě žije. Vzdorovitě zavrtěl hlavou.
,,Athosi, já to nikomu neřeknu! Přísahám! Řekni mi to a uleví se ti. Taky znám ten pocit bezmoci." položila jsem mu ruku na rameno a tiše na něj promlouvala.
,,Víš!" začal a kouknul se na mě. Poklepal na místo vedle sebe. Sedla jsem si k němu. Chytl mě za ruku a otočil ji dlaní vzhůru, poté mi do dlaně pustil přívěšek. Prohlédla jsem si ho. Vlastně to byl medailonek ve tvaru oválku, když jsem ho otevřela, byla na něm vyobrazena levandule.
,,Víš, " začal znovu, ,,já jsem se nenarodil jako prostý, ale jako hrabě. "
,,Hrabě de la Fere." zašeptala jsem.
,,Jak to víš?" koukl na mě.
,,Znám zvěsti o hraběti, který opustil svůj dům a svůj pozemek a svůj lid a prostě odjel!" vysvětlil jsem.
,,Ach tak!" zesmutněl a neměl se dál do vyprávění svého příběhu.
,,Já tě neodsuzuji." zašeptala jsem a položila ruku na jeho sepnuté ruce v klíně, ,,I kdyby byl hrabě de la Fere někdo jiný ne odsuzovala bych ho. Každý dělá věci, které pro něj osud připravil. Nikdy to není špatně ani dobře. Vždy je to osud!" usmál se na mě.
,,Měl jsem domluvenou svatbu s jednou dívkou. Naši rodiče tomu tak chtěli, ale mě tam chyběla láska. Jednou jsem odjel na pár dní, jen tak, pročistit si hlavu. Když jsem se vrátil, nevrátil jsem se sám, ale s Anne. Byla to dívka, ne dívka, byla to žena, do které jsem byl bláznivě zamilovaný. Vzali jsme se a moje bývalá snoubenka byla předána mému mladšímu bratrovi Thomasovi. Z Anne jsem udělal hraběnku de la Fere a vedl a ní spokojený život. Nezajímala mě její minulost, zajímala mě pouze naše přítomnost a budoucnost. Annina nejoblíbenější květina byla právě levandule. Každé ráno bylo po naší komnatě cítit čerstvé kvítí levandule a i ona po nich voněla. Byl jsem zamilovaný a ona milovala mne." kouknul se po mě jestli stále poslouchám. Byla jsem jako na trní. Chtěla jsem mu nějak pomoct, jen jsem nevěděla jak. Posunkem hlavy jsem ho vybídla ať pokračuje dál.
,,Thomasovi ale stále ležela v žaludku. Vypátral co byla v minulosti zač. Byla pouliční zloděj. Věřil jsem, že se kvůli mě změnila, ale Julia, Thomasovi žena, ho v tom podporovala a snažila se mě proti ní poštvat. Nenechal jsem a Anne jsem miloval čím dál víc. Jednou jsem se právě vrátil z vesnice a uviděl Juliu, jak ke mě ode dveří běží.
,Tvá žena zabila Thomase!' vykřikla na mě hned co jsem byl v zóně doslechu. Sesedl jsem z koně na Juliu se skoro ani nepodíval a utíkal do patra. Rozrazil jsem dveře a uviděl jsem nehybné tělo svého bratra a nad ním Anne se zakrvaceným nožem a rukama.
,Snažil se mě znásilnit!' řekla v breku.
,Nemohu jinak! Omlouvám se!' zašeptal jsem směrem k ní a pokynul strážným, aby ji odvedli. Zabila mého bratra, muže z vysoce postavené rodiny. Mí rodiče byli už dávno mrtví a na mě bylo rozhodnutí o jejím životě. Julia na mě tlačila, že to byl můj bratr a to se trestá jen jedním trestem a to trestem smrti. Schválil jsem ho a tři dny na to se měla odehrát šibenice mé ženy. Mé milované Anne de la Fere. Koukala na mě s opovržením. Nemohl jsem vydržet pohled na její smrt, a tak jsem otočil koně a odjel. Odjel jsem co nejdál od mého domova, místa smrti mého bratra a mé ženy a hlavně daleko od minulosti. Zastavil jsem v Paříži a stal se mušketýrem. Našel jsem nové přátelé a novou rodinu. Každý den si vyčítám svou slabost a smrt Anne. Ona si nezasloužila zemřít. Ona ne!" tekly mi po tvářích slzy a já se neubránila vzlyku. Athos se na mě podíval s lesknoucíma se očima a smutně se usmál. Vrátila jsem mu přívěšek a ještě chvíli jsme tam jen seděli a přemýšleli jsme. Já přemýšlela nad tím jak asi musí být bolestivé poslat milovanou osobu na smrt.
,,Měla si pravdu!" prolomil Athos náhle to tíživé ticho. Nechápavě jsem se na něj podívala.
,,Teď když jsem ti to řek, se mi trochu ulevilo!" usmála jsem se. Nemělo cenu nic říkat. Neznala jsem slov, které by dokázali pomoct takovéto bolesti. Objala jsem jo okolo ramen a zašeptala: ,,Kdykoliv tu budu pro tebe, pro všechny. Ovšem jestli budete chtít." Kývl avou na srozuměnou a pomalu se zvedl.
,,Měli bychom jít než zase budou mít až moc řečí!" usmál se na mě a nabídl ruku. Vděčně jsem ji přijala a nechala se vytáhnout na nohy. Oprášila jsem se a Athos mezitím už šel k pomalu vyhasínajícímu ohni.
,S nimi se mi bude líbit.' řekla jsem si a pospíchala za Athosem. Sedla jsem si na zem a poslouchala mírné popichování mezi čtyřmi mušketýry. Vždy jsem se jen zasmála, ale do konverzace jsem se pro jistotu nepřipojovala. Ještě k nim nepatřím. Doufám, že to ,ještě' znamená ,už za pár dní'. Z mého přemýšlení mě vytrhla vlna horka jak se Porthos snažil vzkřísit umírající ohínek. Lehla jsem si na bok obličejem k ohni a do pár minut jsem o sobě nevěděla.
Jen doufám, že mi ráno neodjedou...