Musketeer's daughter - Poslední Korektury

8.Cesta za Rotvory

,,Beth! Beth vstávej!" někdo mi jemně zatřásl ramenem a já se s leknutím posadila. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem, ale když jsem uviděla mrtvé ohniště a vlídné hnědé oči, hned jsem si vzpomněla. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Aramis stál u svého koně a něžně ho hladil po nozdrách. Porthos seděl naproti mě a okusoval chleba. Athose jsem nikde neviděla, asi se šel projít. Pohledem jsem se vrátila zase zpět k d'Artagnanovi a usmála jsem se.
,,Dobré ráno." zívla jsem si. Oplatil mi úsměv a sundal ze mě přikrývku.
,,Usnula jsem bez přikrývky." zašeptala jsem a d'Artagnan se usmál.
,,Přehodil jsem ji přes tebe. Aby ti nebyla zima!" mrknul na mě. Stoupnul a nabídl mi ruku. Pomohl mi stoupnout a já si šla opláchnout obličej do potůčku. Když jsem se vrátila, mýtinka byla uklízená a jediný důkaz toho, že jsme tu nocovali, bylo pečlivě zaházené ohniště.
,,Osedlej si koně a vyrazíme." řekl mi Athos a koukal na mě svýma modrýma očima. V jeho očích jsem viděla otázku ,Neřekla si to nikomu?' říkaly mi ty oči.
Kývla jsem jako že rozumím a usmála se. Vrátil mi pokřivený úsměv a odvrátil se.

,,Hotovo!" vykřikla jsem a vyhoupla se na Vergeje. Všichni už seděli na svých koních, a když Athos zavelel, prodrali jsme se mezi stromy na cestu.
,,Kam vlastně pojedem teď?" optala jsem se Aramise.
,,Rotvorové útočili u vás, teď se přesunuli jinam, aby jste se jim nemohli pomstít. Jsou chytří! My je teď musíme najít a zneškodnit." vysvětlil mi místo Aramise d'Artagnan.
,,Chci ho zabít!" procedila jsem skrz zaťaté zuby. Porthos se naklonil v sedle a položil mi ruku na mé položené ruce na hrušce sedla.
,,Neboj se! Tohle jim jen tak procházet už nebude." usmál se na mě. Pokusila jsem se také o něco jako úsměv, ale přes zaťaté zuby to nešlo tak lehce, a tak můj pokus přišel na zmar. Zasmál se a popohnal koně k Athosovi. Jela jsem, oči zabodnuté do země a nevnímala jsem řeči svých čtyř společníků.
,,Hou! Zastav si toho koně!" chytl mi d'Artagnan otěže a zastavil Vergeje. Porthos stál na zemi a něco prohledával.
,,Co se stalo?" seskočila jsem z Vergeje a zaklekla k Porthosovi. Najednou jsem uviděla důvod našeho zastavení.
,,Stopy!" zašeptala jsem.
,,Ano, ale jsou nepřehledné!" sdělil mi suše Porthos. Věnovala jsem mu pokřivený úsměv a nahla se nad stopy.
,,Ty stopy jsou tak týden, týden a půl staré. Pokračovali směrem na západ, " ukázala jsem prstem na západ a oči měla stále zabodnuté do země, ,,podle všeho jich bude tak tucet, možná víc."
,,Co znamená to možná víc?" zeptal se jako v transu Aramis.
,,Rozhodně víc jak tucet, ale v žádném případě víc jak dva tucty. Prostě patnáct az dvacet mužů. " opravila jsem se. Pořád to byl velký rozdíl, ale přesněji to určit nešlo. Jak mi vždycky říkal Marc ,Vždycky počítej s radši více protivníy, než s méně, abys potom nebyla nemile překvapena.'
,,Odkud to, u všech svatých, víš?" vykulil na mě Athos oči.
,,Jsem z vesnice! Učila jsem se stopovat zvěř, nízkou, vysokou, samostatné členy či stáda. To vy Pařížané nemůžete pochopit!" zasmála jsem se a vyhoupla se zpět na Vergeje. Všichni po mě hodili pohled jako ,tohle si jednou vypiješ'.
,,Týden až týden a půl?" ověřil si mé tvrzení Athos.
,,Ano. Rozhodně ne míň ani mi nepřijde, že by to šlo víc." potvrdila jsem.
,,Tak to abychom vyrazili!" vyřkl Porthos mé myšlenky a nasedl na svého koně.
,,Beth! Měla bys jet první a sledovat stopy!" nabídl mi Athos a já s úsměvem přitakala.

Jeli jsme asi tři hodinky, oči jsem měla zabodnuté v zemi na trochu špatně viditelné stopy a čtyři mušketýři jeli beze slov za mnou.
,,Prrr." zastavila jsem Vergeje a seskočila na zem. Zastavili jsme na rozcestí, stopy zde byli hodně málo viditelné, a tak jsem je musela prohledat zblízka.
,,Stalo se něco?" zeptal se Porthos. Co by se mělo dít? Porthos vždycky všechno viděl z té horší strany. Teď měl, ale tak trochu pravdu.
,,Je to divné!" řekla jsem zamýšleně, ,,Tady se stopy rozdělují! Skupina asi pěti lidí jela tímto směrem, " ukázala jsem směrem k levé cestičce, ,,a tímto směrem jela ta skupina se stejným počtem členů, jaký sledujeme."
,,Co z toho vyplývá?" zeptal se mě d'Artagnan, sesedl z koně a stoupnul si za mě.
,,Buď jich bylo víc a tady se rozdělili, nebo..." něco mě napadlo. Rychle jsem nasedla na Vergeje a vyjela směr levá cesta a pět lidí.
,,Počkejte tu. Za chvilku se vrátím!" křikla jsem na ně rychle a jela dál. Sledovala jsem stopy. Vedli asi dvacet metru a potom se začali vytrácet.
Jela jsem ještě par metrů dál, jestli se někde opět neobjeví. Neobjevili a tak jsem se vrátila na místo, kde se ztratili. Zajela jsem s Vergejem doprava mezi stromy a opět jsem je uviděla. Jela jsem po nich dál až jsem dojela na druhou cestu. Podle toho, že tam byli další stopy, usoudila jsem, že je to asi ta druhá cesta, u které čekají čtyři mušketýři. Vrátila jsem se po ní a uviděla ty čtyři, jak se koukají na levou cestu a čekají, kdy se tam konečně objevím. Zakašlala jsem a tím jsem na sebe upozornila.
,,Kde ses tam objevila?" zeptal se zmateně Porthos.
,,Tam, " ukázala jsem na levou cestičku, ,,po pár metrech stopy končí. Když zajedu mezi stromy, stopy se opět objeví a vedou až na tuhle cestu. Jsou to falešné stopy, abychom si mysleli, že se rozdělili a jeli po tamté cestě. Chtěli abychom si mysleli, že tam bude pár z nich a budou snadný cíl. Je to klasické zmatení pronásledovatelů."
,,Jak to všechno víš?" podivil se Aramis.
,,Já ani nevím!" zakřenila jsem se. Naznačila jsem, že bychom měli jet. Všichni přikývli a vyjeli jsem po stopách za Rotvory.
Jeli jsme celý den.

,,Zastavíme!" zahlásil Athos, když se pomalu smrákalo. Sesedli jsme a každý se postaral o svého koně.
,,Na. Za to co se mnou prožíváš!" zašeptala jsem Vergejovi do ucha a dala mu jablíčko ze sedlové brašny.
,,Co můžu udělat?" otočila jsem se směrem k ostatním. Athos, Aramis a d'Artagnan někam zmizeli a Porthos připravoval jídlo.
,,Nemusíš dělat nic. Jen si tu můžeš sednout." ukázal na místo vedle sebe u vyhrabaného ohniště. Pokrčila jsem rameny a přisedla si.
,,Víš, měla si pravdu!" začal potichu.
,,V čem?" nechápala jsem o čem to mluví.
,,Když si řekla, že-"
,,Máme to chrastí, teď rozdělej oheň, Porthosi!" usmál se přicházející Athos a hodil chratsí vedle Porthose.
,,Já ho rozdělám!" nabídla jsem se a natáhla se pro chrastí. Začala jsem ho stavět do malé věžičky do ohniště. Zapálila jsem ji a oheň se pokoušela udržet. Když se zdálo, že nezhasne, hodila jsem tak ještě trochu chrastí a trochu větší klacky, které donesl Aramis s d'Artagnanem. Poté jsme se najedli a rozhodli, že půjdeme spát. Žádné dlouhé ponocovaní. Athos se ujal první hlídky a my ostatní se zachumlali do přikrývek (já měla d'Atagnanovu náhradní) a rychle usnuli.

Když jsem se probudila z plápolajícího ohně se stal umírající žár uhlíků. Byla ještě tma, a tak jsem mhouřila oči, abych poznala kdo sedí zachumlaný pod přikrývkou. Porthos.
,,Proč nespíš?" vylekal mě jeho mumlající hlas.
,,Už mi to nejde!" zašeptala jsem trochu ospale.
,,Tak si pojď za mnou sednout. Pokusím se ten oheň opět probrat k životu a třeba se ti u tepla usnout." navrhnul. Zvedla jsem se a odplazila se blíž k ohni. Okolo sebe jsem zamotala přikrývku. Když Porthos sedl vedle, zhluboka se nadechl. Chvilku zadržel dech, jako by chtěl něco říct, ale rozmyslel si to a zase ztěžka vydechl. Rozhodla jsem, že tedy začnu já.
,,Předtím si mi chtěl něco říct, co to bylo?" zeptala jsem jakkoliv bez obalu.
,,Co? A... Ano vlastně ano."
,,Co to bylo?" vyzvídala jsem. Trochu se usmál a z hrdla mu vyšlo takové zachroptění, asi nejspíš smích.
,,Co je tu k smíchu?" řekla jsem naoko uraženě.
,,Tvá zvědavost!" zašklebil se na mne, ,,Vlastně si celá k popukání." zasmál se, ,,Ale v tom nejlepším slova smyslu!" dal mi ruku na ramena a už se pouze usmíval. Moc mu to slušelo. Všem čtyřem moc slyšelo, když se usmívali.
,,Tak co to bylo?" vyzvídala jsem dál.
,,Měla si pravdu..." řekl zamýšleně.
,,To vím, ale s čím?"
,,Když si řekla, že každý máme tajemství. "
,,To je pravda!" pořád jsem nechápala kam tím míří.
,,Já jedno mám. Není to tak úplně tajemství, ale přesto to skoro nikdo neví. Ani oni ne." ukázal na tři spící mušketýry. Mlčela jsem. Nevěděla jsem co říct. Porthos se, ale také k ničemu neměl.
,,Když mi to řekneš, třeba se ti uleví a nebude tě to tolik tížit." dala jsem mu ruku na rameno.
,,Asi máš pravdu."