FIGHT! [CZ]

Prolog

Naposledy jsem tvrdě udeřila do pytle. Vyčerpaně jsem si sundala rukavice a dobelhala se k lavičce pro pití. Hltavě jsem vypila skoro polovinu láhve. Posbírala jsem si svoje věci a vydala se směrem k šatnám. S tichým vrznutím jsem otevřela dveře a usadila se na lavičce u okna. Možná je to divné, ale milovala jsem pach spocených těl. Možná to bylo tím, že jsem na něj byla zvyklá, nevím. Vzala jsem si z tašky ručník a mýdlo a šla do sprch. S vlasy jsem se nezdržovala. Rychle jsem se usušila a převlékla. Sbalila jsem si věci a vydala se pryč z jediného místa které jsem měla opravdu ráda.

Moje kroky se rozléhaly tichou ulicí. Lampy vždy osvětlovaly jen kousek chodníku. Pak byla černočerná tma. Nebezpečná tma. Zanedlouho jsem před sebou uviděla sídlo mých rodičů. Povzdechla jsem si, věděla jsem, že mě nečeká nic dobrého. Mí rodiče byli bohatí, hodně bohatí. Ale city jim trochu chyběly, alespoň otci. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela vstupní dveře.

V hale nikdo nebyl, což pro mě možná znamenalo jeden z mála večerů bez modřin. Nechtěla jsem si dělat falešné naděje. Věděla jsem, že ty by pak bolely víc než jakákoli rána. Tiše jsem si zula boty a pověsila bundu na háček. Pomalu jsem cupitala ke schodům. Rychle jsem je vyšla a našlapovala tiše jako duch. Za zavřenými dveřmi do ložnice jsem slyšela tiché chrápání. Otevřela jsem dveře k sobě do pokoje a co nejtišeji je opět zavřela. Dopřála jsem si hluboký výdech. Položila jsem tašku na její místo a rychle se převlékla do pyžama. Rozpustila jsem si vlasy a rozčesala bláznivé chuchvalce. V koupelně jsem si rychle vyčistila zuby a ulehla do postele.

Probudilo mne tiché vrnění budíku. Měla jsem ho tak tichý kvůli otci. Kdybych ho vzbudila, znamenalo by to pro mě hodně velký malér. Snažila jsem se soustředit na svoje tělo. Někdy se stalo, že mne otec bil v noci. Když to nestihl po mém příchodu ze školy nebo posilovny, ušklíbla jsem se. Většinou mě nebil když jsem nebyla unavená. Věděl, že bych mu mohla ránu lehce vrátit. S boxem jsem začala hlavně proto, abych se zvládla bránit. Komukoli. Ale hlavně vlastnímu otci. Jak ironické. Strach z bolesti mě opustil už dávno. Měla jsem strach z jeho očí. Byly skelné, obviňující. Jako bych mohla za to že nejsem kluk. Otec si vždy přál syna. Pak jsem se narodila já. Chtěl další dítě, ale matce diagnostikovali neplodnost. Od té doby mě nenávidí. To ale nebylo to nejhorší. Asi v mých třinácti mě začal bít. Matka o tom neví. Možná proto jsem na sobě už tak dlouho neměla šaty. Ale to už je zase něco jiného.

Vykonala jsem svoji každodenní rutinu a šla se obléct. Rychle jsem na sebe navlékla černé džíny, tílko a svetřík, který jsem si po celý den nesundala. Přestože mi moje modřiny nevadily, nestála jsem o to aby je každý viděl. Neví o nich vlastně nikdo. Jen já a otec. Zamračila jsem se popadla batoh do školy, mobil a sluchátka. Urychleně jsem opustila dům. Když jsem byla dostatečně vzdálená, úlevně jsem vydechla.