FIGHT! [CZ]

4

Probudilo mě tiché vrnění budíku. Rychle jsem se posadila a vzápětí toho zalitovala. Z břicha mi vytryskla bodavá bolest. Vyhrnula jsem si tričko a zkontrolovala podlitinu, která se mi tam vytvořila. Byla temně fialová a bolela jako čert. Čelist jsem měla v pořádku, až na to, že to vypadalo jako by mi ji někdo orámoval fialovou tužkou. Přešla jsem do koupelny a zamaskovala všechny modřiny u kterých hrozilo, že by je mohl někdo zahlédnout. Oblékla jsem si klasicky černé džíny, triko a svetřík. Sbalila jsem si věci a sešla do haly. Neslyšně jsem si oblékla vestu a obula tenisky. Vyběhla jsem z domu směrem ke škole.

Opět jsem přišla moc brzy. Ale byl tam ještě někdo. Někdo, o kom bych si myslela, že bude chodit pozdě a ještě se tím chlubit. Alex seděl na schodech s mobilem v ruce a něco pročítal. Na toho kluka jsem zatím narazila všude kde se dalo. A pomalu jsem zjišťovala, že je jiný, než jsem si myslela. Nicméně zatím jsem si stále myslela, že je to nafoukaný pitomec. A co, že přišel dřív do školy? Mění se tím něco? Ne. Tak proč to řeším? To sakra nevím. Zavrtěla jsem hlavou nad ubohostí mých rozhovorů s mým JÁ a usadila se k jednomu ze stromů.

Po chvíli jsem zaslechla tiché šustění, které mě donutilo zvednout hlavu. Alex stál přímo nade mnou a jak se skláněl, vlasy mu padaly přes oči. "Čau, můžu si přisednout?" zeptal se. Přikývla jsem. "No.. Včera jsi se tak vypařila, nestihl jsem ti ani říct ahoj," zasmál se. "Eh.. No.. Musela jsem domů, mamka spálila těsto. Tys to necítil?" zeptala jsem se nervózně. "Hmm.. Jo možná tam trochu bylo něco cítit. Nevím, jsem zvyklý na smog a všelijaké pachy města, takže mi to mezi ně asi nějak zapadlo," řekl. "Jo, asi. Hele, neměl bys sedět u mě, celkově by ses se mnou neměl bavit. Máš slušnou šanci být populární, a já nechci abys ji kvůli mě promarnil," řekla jsem a rychle šla do školy. Došlo mi, že od sebe právě odehnala jediného člověka, který se tu o mě zajímal. A nejspíš se se mnou chtěl bavit, což by znamenalo, že mě musí mít alespoň maličko rád. Ale mě by po tom všem to "maličko", připadalo jako dar z nebe. Ale nechtěla jsem ho s sebou táhnout dolů. A zároveň jsem tím chtěla chránit samu sebe. Chtěla jsem se chránit před planými nadějemi, které by mě zničily. A nebo možná ne, ale v sázce toho bylo moc. Vlastně jsem se v té situaci ani nedokázala moc orientovat, protože jsem s ničím takovým neměla zkušenosti.

Hodiny v lavici míjely a míjely, až odbila poslední. S úlevným a zároveň nešťastným povzdechem jsem vyšla ze třídy. Úlevným zkrátka proto, že už nemusím trčet v jedné místnosti s tupými spolužáky a podivínskými učiteli. Nešťastným proto, že jsem se každým dnem cítila osamělejší a osamělejší. A je hodně pravděpodobné, že to je jen má vina. Oblékla jsem si vestu a vyšla ze školy. Víc než obvykle jsem se těšila do posilovny. Já vím, ten pytel za nic nemůže. Vlastně může. Jsem díky němu silnější.

Když se blížila hodina mého odchodu, sbalila jsem si věci a vyšla z domu. Jako vždycky jsem se klusem rozehřála. Teď to bylo vcelku bolestivé, kvůli ráně na břiše. Snažila jsem se to moc nevnímat. Doklusala jsem k šatně a bleskově se převlékla. Trochu jsem litovala, že na trénink nenosím něco víc než jen sportovní podprsenku, ale usoudila jsem že když to bude třeba, vymluvím se že jsem šikovně narazila do dveří. To byl můj určitě naprosto úžasný plán. Vzala jsem tašku a vyšla z šatny.