FIGHT! [CZ]

20

Příští den jsem se vzbudil brzo ráno. Sestřička, jiná než Sophie, podřimovala na kancelářské židli za dlouhým stolem. Byla ještě mladší než Sophie. Vyklouzl jsem z postele. Vyklouzl možná není úplně to správné slovo. Vzhledem k tomu, že jsem měl zlomenou nohu a ještě pár dalších zranění jsem z té postele spíš málem spadl. Prostě jsem si připadal jako medvěd, možná i ten medvěd je obratnější, než jsem byl v té chvíli já.

S menší ránou jsem dopadl na podlahu a šlehl pohledem po sestřičce. Naštěstí pořád spala. Kdo by taky čekal, že se nějakej idiot rozhodne vstát ve čtyři ráno. Vydechl jsem a došel - dobelhal - jsem ke dveřím. Co nejtišeji jsem je otevřel a rozhlédl se po chodbě. Bylo tu prázdno, ale hrozně moc světla. Zamrkal jsem a začal s belháním se směrem k bufetu. Jen jsem doufal, že tam budou mít i něco "nezdravého". Salát jsem si vážně kupovat nechtěl.

V kapse šortek jsem kupodivu našel pár drobných, kterým jsem se pro své dobro rozhodl říct pápá. Bufet byl naštěstí plný "nezdravého/normálního" jídla. Koupil jsem si balíček sušenek a nějaký časopis o sportu. Dobelhal jsem se zpět do svého pokoje, kde jsem si věci položil na postel a opět vylezl zpět na chodbu. Asi půl hodiny jsem otvíral každé dveře na které jsem narazil. Už jsem to chtěl vzdát, ale poslední dveře byly ty správné. Vešel jsem - pokud se způsob jakým jsem se pohyboval vůbec dal označit za chůzi - a uviděl dvě postele. V té u okna ležela Cynthia napojená na spoustu přístrojů. Zavřel jsem dveře a přešel k ní.

Tvář měla bledou, chvěla se jí víčka. Srdce jí stabilně bušilo. Chytil jsem ji za ruku a sedl si na druhou postel. Její ruka byla studená, jako vždycky. Na nočním stolku ležel lístek. Okamžitě jsem poznal Chrisův rukopis. Čau Alexi. Jo, vím že to čteš ty, kdo jiný by se se zlomenou nohou potácel skoro přes půlku oddělení. Chci ti jen říct, že to, co se stalo Cynth nebyla tvoje vina. Táta není naštvanej, chová se i celkem vesele. Tušil, že se to může stát. Nedává ti to za vinu, neboj se. Taky mimoto věříme, že Cynth se z toho vyhrabe a byla by naštvaná, kdyby zjistila, že ses o ni bál. Nevyčítej si to, ty náš magore, nebo přijdu a uškrtím tvoje podvědomí, že do tebe zasévá takové pochybnosti. Jo, ještě něco. U sebe v pokoji máš dost peněz na to, abys tu vydržel. Vím, že bys nechtěl jíst saláty, i když si myslím, že každá kuchyně je lepší než ta, kterou máte ve škole. S pozdravem (bože to je klišé), Chris.

Četl jsem ty řádky a uvažoval, jak je možné, že mě Chris tak dobře zná. Byl jsem rád že mi to nevyčítají. Jejich hněv a výčitky bych asi nedokázal snášet. Strčil jsem si lístek do kapsy a zadíval se na Cynth pořádně. Jeden koutek měla zvednutý v jejím typickém poloúsměvu. Nešlo mi do hlavy, jak se může usmívat i když je v kómatu. Vyrovnaně dýchala a nezdálo se, že by měla nějaké potíže. Možná mě slyší... "Ahoj Cynth. To jsem já, Alex. Možná si mě nepamatuješ. Tak ti to povím. Přišel jsem k vám do školy a učitel mě posadil k tobě do lavice. Začal jsem tě sledovat jako nějaký stalker, zjistil jsem, že tě tvůj táta bije. Pak jsem se dozvěděl, že Chris je tvůj brácha a Peter je jen tvůj nevlastní otec. Pak jsi se k nim přestěhovala a začala si s náma chodit na tréninky. A začalas soutěžit. Šlo ti to. Hodně. A pak jsme se vraceli z jednoho battlu a stala se ta nehoda. Jen doufám, že s boxem kvůli tomu neskončíš. Víš, je to moje vina, i když všichni říkají že ne. Kdybych se na tebe nepodíval, mohl bych stihnout strhnout volant a vyhnout se mu," řekl jsem jí celý příběh a připadal si trochu jako magor, když mluvím s někým, kdo mě neposlouchá. Ale byla to Cynthia. A ta poslouchala vždycky.