FIGHT! [CZ]

10

Domů jsem přišla až když padla hluboká noc. Rychle jsem se osprchovala a šla spát.

***

Opět mě probudilo vrnění budíku. Tentokrát ale i zapípal. Rychle jsem se vyskočila na nohy a vypnula ho. Asi jsem vážně blázen když vstávám podle budíku i o víkendech místo toho abych se prospala do dalšího týdne. Přeběhla jsem do koupelny a zkulturnila se. Oblékla jsem si džíny a tričko a vyšla na chodbu.

Tam mě přivítal rozzuřený Peter. Instinktivně jsem začala couvat, ale po třech krocích jsem narazila do zdi. Byla jsem jako zvíře v pasti. A ten pocit se mi ani trochu nelíbil. A i přesto, že jsem ho důvěrně znala, jsem si na něj nikdy nezvykla. "Konečně se tě zbavíme, ty malá mrcho," řekl zastřeným hlasem a plivl mi do obličeje. Potlačila jsem zkřivení obličeje do znechucené grimasy. Ale on si toho všiml.

Vysloužila jsem si tím tvrdou ránu do břicha. Přesně do místa kam mě uhodil minule. "Už nám nebudeš překážet.Budeme si moct dělat co budeme chtít," řekl. Za každé slovo padla nějaká rána. Někdy do obličeje, někdy do nohy, ruky, obličeje. A já už nevěděla, co ještě vydržím. Z očí se mi vydralo pár slz, ale i ty brzy přešly. S každou další ránou jsem se propadala. Bolelo to. Já se snažila bolest potlačit. Už ani nemluvil, jen do mě mlátil. A pak mě to trklo. Už tu nebudu žít. Můžu mu to vrátit. Moje rozhodnutí s sebou neslo mnohá rizika. Ale udělala jsem to. Přestala jsem se soustředit na bolest a začala se soustředit na vztek, který mnou proudil. Zaťala jsem pěsti. A udeřila. Pod prsty jsem ucítila tupé křupnutí, které mi momentálně znělo jako rajský zvuk. Nečekal to. Toho jsem využila a udeřila znovu. A znovu. Až už neměl sílu se bránit. "Opovaž se na mě ještě někdy sáhnout," zasyčela jsem a šla si pro věci do školy. Měla jsem zpoždění. Vyběhla jsem z domu a sprintovala ke škole.

Nepřišla jsem pozdě. Ale byla jsem zmlácená. Na bradě jsem měla podlitinu, po celém těle modřiny a škrábance. Rychle jsem se stavila na ošetřovně. Sestřička mi ovázala rány a namazala mi to nějakou mastí. Vyšla jsem z ošetřovny. Někdo mě čekal. Alex seděl na židli v čekárně. Zvedl zrak od podlahy a přiběhl ke mě. Uvěznil mě v obětí. Trochu rozpačitě jsem mu objetí opětovala. "To on?" zeptal se a já jen přikývla. "Ale bránila jsem se. Pěkně to dostal," řekla jsem a zlomyslně se usmála a zatočila se. Alex zbledl. "Bože, žije ještě?" zeptal se v hraném zděšení. Rozesmála jsem se. Objala jsem ho. "Děkuju, žes mi věřil," zamumlala jsem mu do mikiny. "A jo, ještě žije. Bohužel. Pojď, ještě nestihneme první hodinu," řekla jsem a šla ke třídám. Trochu mě udivilo, že tu nikdo není. "No, jak to říct," smál se Alex," víš škola už skončila. Jsou dvě odpoledne. Sestřička ti tam píchla sedativa, aby ses prospala. Pak se mi omluvila, když jsem na tebe čekal. Vypadáš skoro mírumilovně, když spíš," mrkl na mě. Já údivem zvedla obočí a mírně otevřela pusu. Zatřásla jsem hlavou a podívala se na něj. "Počkat. Tys mě sledoval, když jsem spala?" zeptala jsem se ho a zapíchla mu prst do hrudi. Což jsem možná neměla dělat, protože byla tvrdá jako kámen. Alex se poškrábal na zátylku a skousl si spodní ret. "Nechrápu, že ne?" zeptala jsem se ho. Tuhle otázku asi nečekal, protože vyprskl smíchy. "Co je tu k smíchu?" zeptala jsem se ale už jsem se taky smála. Moje otázka byla hloupá, ale vždycky mě to zajímalo. A navíc, kdyby mě slyšel náhodou chrápat... No bože, to by byl trapas. Alex se zklidnil a dlouze vydechl. "Ne nechrápeš. Vlastně nejsi vůbec slyšet," pousmál se na mě. Přikývla jsem. "Hele, nechceš mi pomoct s věcmi? Stěhuju se. Teda, nejdřív za nimi raději přijdeme a až pak se budu stěhovat. To by je mohlo vyděsit, nemyslíš?" zeptala jsem se a zasmála se. Alex jen přikývl.