FIGHT! [CZ]

11

Když řekla, že by jsme je tím mohli vyděsit, měl jsem co dělat abych se nezačal smát. Chrise by nevyděsil ani medvěd. Ale zase na druhou stranu... Koho by nevyděsila holka se třema kuframa s tím, že se k vám stěhuje? To už by stálo za zamyšlení.

Zazvonili jsme a vyběhl k nám Chris. Cynth si ho se zájmem prohlížela, studovala ho jako laboratorní myš. Popravdě mě trochu vyděsilo, když jsem zjistil, že Chris dělá to samé. Pak se otočil na mě a zazubil se. "No teda, ta tvoje holka je super. Ale stejně nechápu, proč jsi nám házel její fotku do schránky. To měl být jako důkaz, že boxuje, jen potřebuje speciální tréning?"zeptal se a trochu se uchechtl. V tu chvíli se otevřely dveře od domu a z nich vyšel Chrisův táta. A teď i táta Cynth. Ztuhl uprostřed kroku a zadíval se na ni. Cynthii se zakalily oči slzami. Položil jsem jí ruku na rameno. "Jsem tu s tebou," zašeptal jsem jí do ucha. Podívala se na mě lehce do mě strčila. Chtěla mi naznačit, že už zažila i horší věci. Pousmál jsem se. Její otec od nás teď stál jen pět kroků.

Chris nás pozoroval s povytaženým obočím, ale neskrýval údiv. Vůbec nechápal, co se děje. Její otec nakonec překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi a pevně ji objal. Když se Cynth roztřásla pod náporem vzlyků, měl jsem co dělat abych ji neobjal. Její otec měl skelné oči a hladil svou dceru po vlasech. "Odpustíš mi někdy, že jsem tě u nich nechal?" zeptal se jí šeptem, ale stejně jsme ho všichni slyšeli. Cynthia přikývla. "Už jsem ti odpustila dávno," řekla chraplavým hlasem. Ještě jednou ho pevně objala a odstoupila od něj. Zadívala se na mě s lišáckým úsměvem a já se začal trochu bát. Přešla ke mě a rukou mi rozcuchala vlasy jako máma synovi.

"Díky za pomoc, ty můj psychologu," řekla a pokřiveně se usmála. Pak mě pevně objala. Opatrně jsem jí objetí opětoval, abych nezavadil o žádnou z modřin. "Nejsem z cukru," zahuhlala mi do mikiny a zasmála se. Nevím, co mě to popadlo, ale začal jsem ji lechtat. Vypískla a začala se smát. Rychle ode mě odskočila a na tváři jí hrál úsměv. Pak jako by jí svitlo. Zasvítily jí oči a nasadila vážnou, důstojnou tvář. Otočila se k Chrisovi a stoupla si před něj. Natáhla ruku, kterou Chris stále zmatený stiskl. "Dobrý den. Těší mne, že Vás poznávám, pane Chrisi," řekla a já měl co dělat abych nevyprskl smíchy. Chrise to zmátlo ještě víc a tak zmateně odpověděl: "Jo... Mě taky," řekl. Cynthia se rázem změnila. Po tváři se jí opět rozlil úsměv a skočila Chrisovi kolem krku. "Nazdar brácho!" vykřikla. Chrisovy oči se zablýskly pochopením a opětoval jí objetí. "Čau ségra. Fajn, to s holkou jsem trochu přehnal, ale...." podíval se na mě, zvedl jedno obočí, mrkl a laškovně se usmál, " myslím, že by to nebylo tak zlé."

Cynthia z něj okamžitě seskočila a napřáhla ruku. Vyzývavě se usmála a otočila se na mě. Trochu mě urazilo, že se na něj chystá útočit právě kvůli tomu co řekl. Přesto jsem přikývl a rozeběhl se přes trávník k nim. Pak se všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Chytil jsem Chrise za ruce a Cynth ho začala lechtat. Ten se vzpíral, ale nic nezmohl. "Fajn, fajn, stop. Odvolávám to!" křikl. Okamžitě jsme ho pustili a on skončil na trávníku. Ležel a chvíli vydechoval. "Stejně by vám to slušelo," řekl po chvíli. Cynthia jen pozvedla jedno obočí, ale nic neřekla. Její, vlastně jejich táta nás pozoroval s pobaveným úsměvem. "To stačí, děcka," řekl a zasmál se. Přešel k nám a pomohl Chrisovi na nohy, protože nikdo jiný se k tomu neměl.

Vešli jsme do prostorné kuchyňky. Cynthia byla trochu nesvá, postávala a přešlapovala na místě. Ani poté, co jí Chris řekl, že ji nekousne, se neuvolnila. Objal jsem ji okolo ramen a povzbudivě na ni mrkl. Vypadala, že to pomohlo, celý zbytek odpoledne jsme se bavili uvolněněji. Zítra se bude konat výslech Cynth, protože dneska mluvili převážně Michael s Chrisem.

Večer jsme museli odejít. Rozhodl jsem se Cynthii vyprovodit domů, i když to bylo skoro přes celé město. Chris se k nám přidal. Cestou jsme si povídali o boxu. Domluvili jsme se, že Cynthii budeme trénovat já a Chris. Kupodivu souhlasila. Ještě jsem si pamatoval její názor na nafoukané závodníky. Mile mě to překvapilo. Byl jsem rád, že změnila názor, ať už to bylo kvůli mě, nebo komukoliv jinému. Přede dveřmi se třikrát klidně nadechla. Asi dvě minuty po té, co se dveře zavřely, jsme uslyšeli tupou ránu o stěnu. A já přesně věděl co se děje. A pukalo mi srdce. Chris se na mě zadíval s nechápavým pohledem, ale já se na něj jen otočil a s bolestí v očích mu řekl: "Zítra pochopíš."

Otočili jsme se a šli spolu domů. V tichosti. Před našimi domy jsme se rozloučili. Já vešel dovnitř a skoro hned padl na postel. Skoro jsem chtěl brečet. Proč nemůže proboha někdo jako ona žít šťastný život? Rozhodl jsem se, že se jí ho budu snažit každý den zlepšit. S těmito myšlenkami jsem usnul bez toho, abych si sundal tričko, nebo si aspoň vyčistil zuby.