FIGHT! [CZ]

16

Můj pokoj byl jako sen. Nechápala jsem, že mě někdo tak zná. Pokoje jsou přece osobní. A člověk, který tenhle zařizoval, mě přece neznal. Tak jak to, že je to dokonalé? Vybalila jsem si těch pár věcí, které jsem měla, uspořádala si knihy a do mého už tak plného šatníku přidala ty své. Teď už jsem se tam cítila víc jako doma.

Dost mě vyděsil pojem "rodinná debata". Bála jsem se. Nechtěla jsem se nikomu svěřovat - nikomu dalšímu kromě Alexe. Ale tihle lidé jsou moje rodina. Možná by to měli vědět. A mámě to třeba otevře oči. Ale možná by se její vztah k Peterovi vůbec nezměnil. Ale co s tím udělám já?

Sešla jsem do obýváku. Byl zařízený jednoduše, ale přesto působivě. Alex s Chrisem se rozvalovali na pohovce a dívali se na televizi. Když jsem přišla blíž, došlo mi, že jsou to přenosy ze zápasů. Něco mi došlo. Už delší dobu jsem nebyla boxovat. Najednou mi přišlo, že cítím, jak mé tělo strádá, jak chce udeřit. A tak mi má otázka vyklouzla zcela samovolně. "Chrisi, budeš mě teda trénovat?" Chris se na mě otočil. Pak svůj pohled líně přesunul na hodiny na protější zdi. "Alexi, co říkáš?" zeptal se ho. Alex se na něj nechápavě zadíval. "Bože, ty magore. Na to, že by jsme šli dát Cynthii lekci boxu. První," řekl a na slovo první dal zvláštní důraz. To si myslí, že jsem předtím nic nedělala? Já jim ještě ukážu! Alex se poškrábal na zátylku. Pak se taky podíval na hodiny. "Jo, proč ne, stejně nemáme co dělat, když nejsme ve škole. Všimli jste si, kolik máme najednou volnýho času?" podivil se. Chris se zasmál. "Jo. Všimli. To u tebe se musí vždycky čekat, než ti to dojde," řekl a šťouchl ho do ramene. Alex se zatvářil ublíženě. Zadíval se mi hluboko do očí. Možná bych měla mít víc zkušeností. Možná...

Z mých úvah mě vytrhlo to, že jsem se octla metr nad zemí. To by ještě nebylo tak hrozné, kdybych nezjistila, že mě drží Alex a směje se. Rozesmála jsem se taky a pak ho kopla, načež jsem sletěla na zem. Můj dopad ztlumil měkký koberec. Můj smích ale ne. Chris se na nás díval se zdviženým obočím, ale v koutcích očí měl vrásky smíchu. "Ach, děti," zparodoval hlas babiček a pohodil hlavou. Přestali jsme se smát. "Jestli bych byl já děsnej táta, tak ty bys byl ta nejhorší babička," řekl Alex. "Pff. Já babička ale nikdy nebudu, když už tak děda. Nepleteš si trochu pohlaví, Alexi? Zato ty táta možná budeš," vracel úder Chris a významně mezi námi dvěma přeskočil pohledem. "Fajn, jdu si pro věci," řekla jsem a rychle se otočila, abych skryla úsměv, který se mi dral na tvář.

V pokoji jsem vzala tašku s věcmi a přehodila si ji přes rameno. Seběhla jsem ze schodů s Chrisem za sebou. Alex stál před plotem se svojí taškou. Svázala jsem si vlasy do ledabylého drdolu. Šli jsme tam jako "drsňáci" všichni s taškou přes ramena. "Hele, Cynth, brzdi," uchechtl se Alex. Ani jsem si to neuvědomila, ale běžela jsem poklusem asi dva metry před nimi už minimálně pět minut. "Tos mi jako čuměl na zadek, že jsi to neřekl dřív?" zasmála jsem se a znovu se zařadila vedle nich. Alex se ušklíbl, z čehož jsem tak nějak usoudila, že jsem trefila do černého. Chris se tlemil jak magor.

Došli jsme tam už v celkem normálním rozpoložení. Zamířili jsme do šaten a převlékli se. Rozhodla jsem si pro dnešek vzít raději i tričko. Svázala jsem si vlasy do pevného uzlu a vzala tašku. Před šatnou jsem si ještě utáhla tkaničky. Ti dva tam stáli v černých tričkách, která jim oběma obkreslovala svaly. Měli stejné černé šortky, jen tenisky měli každý jiné. Alex je měl neonově modré s černými proužky, kdežto Chris neonově zelené. No, byl na ně krásný pohled. Ale lepší bude až budou zpocení od hlavy až k patě a budou bez triček. Eh, vážně jsem nad tím uvažovala? Ale stejně, někdy mi přijde, že když je kluk zpocený, máte pocit, že vás ochrání. A nebo je to taky pocit, že by se možná měl jít osprchovat.