FIGHT! [CZ]

22

Byl jsem nesvůj z toho, že Cynthia je stále v kómatu. I přesto všechno jsem si tu nehodu stále vyčítal. Možná proto, že to až taková nehoda nebyla. Možná by nás sejmul i tak, kdo ví? To, že si mě Cynth nepamatuje mě zasáhlo jako rána nožem. Každé poledne, až do oběda, jsem seděl na posteli a přemýšlel. Chris mi vtipem řekl, že mi přinese učení, ale poslal jsem ho pryč s tím, že je velkorysý, ale nebude to potřeba. I když jsem se ve chvílích nejvyšších depresí přistihl, že si vymýšlím a počítám rovnice. Poté jsem vždy složil hlavu do dlaní a šel se projít. Byl jsem si vědom toho, že zním jako ehm stádo slonů, nebo hůř. Ale zatím si nikdo nestěžoval. Až na sestřičky, které se mě snažily dostat zpátky do postele.

Dnes měla přijít moje rodina. Máma, táta i sestra. Celkem jsem se děsil nadcházejícího rozhovoru, který s nimi povedu. Máma nikdy neměla ráda auta, spoléhala se spíš na autobusy a veřejnou dopravu od doby, kdy zemřel na následky nehody strýček Bill. Jenže moje sestra byla do aut totální blázen. Já měl radši motorky. Ani s jedním z nás matka nesouhlasila.

Doklopýtal jsem k automatu na sušenky, namačkal příslušná tlačítka a vyzvedl si svou Twixku. Stejně hlučně jsem se dopotácel do pokoje, kde jsem se vyčerpaně svezl na postel. "Proč tu musí být všechno tak idiotsky velký?" zaklel jsem tiše a protřel si rukama obličej. U nás doma bylo všechno útulný a malý. To mi vyhovovalo, nemuseli jste ujít kilometr jen aby jste si došli na záchod, nebo jako já, koupili jednu předraženou sladkost, kterou stejně do tří minut sežerete. Zahrabal jsem se pod peřinu a rozhodl se upadnout do říše snů.