FIGHT! [CZ]

2

Po cestě ze školy jsem si trochu pískala. Moje pískání přestalo hned jak jsem se octla na dohled našeho domu. Začala jsem s obrňováním své mysli před další salvou urážek. Ještě než jsem otevřela dveře, cítila jsem za nimi čísi přítomnost. Otevřela jsem a úlekem málem spadla z těch tří mini schůdků zpátky na cestu. Za dveřmi stála moje teta. Objímala mého otce a ten mě zamračeně pozoroval. Věděl, že když je tu teta, nemůže mě uhodit ani mi nadávat. Ušklíbla jsem se a užívala si chvilku vítězství, i když jsem věděla, že za to zítra pěkně zaplatím. Teta pustila otce a otočila se za jeho pohledem.

Tvář se jí rozzářila, když si mě všimla. A za chvíli jsem se nalézala v největším objetí. Možná mě málem povalila, ale objímala mě vroucněji než kdokoli jiný. "Ahoj, tys nám ale vyrostla," spustila svůj dlouhý monolog, který vedla do doby než objala matku. A pak zase nanovo, jako kolovrátek. Byla to ale příjemná změna po bití a slovních urážkách a občasném pozdravu ze strany mé matky, která mě většinou ani neviděla, protože byla věčně v kanceláři. Byla to daň, jak by řekla polovina třídy, za objem kreditek. Teta s sebou jako obvykle přivezla hromadu koláčků. I přes to, že jsem jedla víceméně zdravě, jejím koláčkům se prostě nedá odolat. Zatímco jsme tam tak všichni seděli, blížil se čas kdy chodím trénovat. Postupně jsem se s tetou rozloučila. Vyběhla jsem si do pokoje pro věci a vypadla z domu. Nasadila jsem si do uší sluchátka a rozehřívala jsem se poklusem k sportovní hale.

Dorazila jsem na místo. Usmála jsem se na sebe do skleněných dveří a pozdravila recepční. Vešla jsem do dívčích šaten, kde touhle dobou už nikdo nebyl. Všechny oddíly měly tréninky odpoledne, ne pozdě večer. Rychle jsem se převlékla a svázala si vlasy do culíku. Šatny se nezamykaly a tak jsem si "šatnu" nosila s sebou. Boxovacích tělocvičen tu bylo asi dvacet. Vlastně to byly spíš takové menší místnosti s pytlem, činkami, žíněnkou, žebřinami, a zrcadlem. Šla jsem chodbou k jedné, u které si už hodně lidí zvyklo, že v tuhle denní dobu je prostě moje. Ale našlo se i pár výjimek, kterým se tu muselo připomínat, nebo tu zkrátka byli noví a nevěděli to. Odemykala jsem dveře od "mojí tělocvičny", když mi někdo zaťukal na rameno. Otočila jsem se a nějak mi došla slova. Věděla jsem, že bude chodit sem, ale doufala jsem, že ho tu snad nepotkám - ano, já bláhová. Alexander stál přímo přede mnou v černobílém triku a kraťasech. V jedné ruce držel tenisky, ve druhé rukavice. A usmíval se. Zvedla jsem jedno obočí. "Víš kde je nějaká volná mini tělocvična?" zeptal se a nervózně si skousl ret. Kdybych vůči němu necítila takovou divnou nenávist, byl by sexy. Ale já ji bohužel cítila. "No, tahle to určitě nebude," řekla jsem a podívala se mu zpříma do očí. "Jdi rovně touhle chodbou, pak zahni doleva a třetí dveře by měly být určitě volný," řekla jsem a mírně se pousmála, abych působila aspoň trochu mile. Oplatil mi úsměv, poděkoval a šel směrem, který jsem mu poradila. Já konečně vklouzla do mojí tělocvičny a tašku položila na lavičku. Navlékla jsem si rukavice a začala makat. Vybíjela jsem ze sebe vztek na otce, spolužáky a možná i trochu na Alexe.

Po hodině jsem s funěním přestala. Byla jsem vyčerpaná a zároveň jsem cítila, že bych zvládla snad cokoliv. Rychle jsem se v šatně osprchovala a převlékla se. Sbalila jsem si věci a šla pryč.

Vyšla jsem ze dveří a obalil mě chladný noční vzduch. Byl podzim, takže se rychleji stmívalo a já chodila domů za tmy. A vůbec mi to nevadilo. Milovala jsem tmu. "Hej, počkej!" zavolal na mě kluk co se vyvalil z budovy. Klusal ke mě. Měl zarudlé tváře od námahy a zimy a vlasy měl ze sprchy mokré. Doběhl ke mě. "Můžu tě doprovodit?" zeptal se. "Když řeknu, že ne, stejně se mnou půjdeš viď?" zeptala jsem se se smíchem. Přikývl a zasmál se. Působil uvolněně. Naopak já jsem stála vzpřímeně a bedlivě ho pozorovala. "Kde vlastně bydlíš?" zeptala jsem se. Celkem mě to zajímalo. "Asi tři ulice od školy. Ty?" řekl a vzápětí se mě zeptal na totéž. Smutně jsem se usmála. "Na druhém konci města. Ve čtvrti zazobanců," řekla jsem a zarazila si ruce do kapes. "Co je na tom tak špatnýho?" zeptal se. Vypadal že ho to vážně zajímá. "Víš, když jsou tvoji rodiče bohatí, obvykle s tebou netráví moc času. A když už ti nějaký jejich čas věnují, ze všeho tě viní. A jsi rád, pokud to nebolí," řekla jsem a po očku ho sledovala. Něco mi došlo. Právě jsem se otevřela člověku, kterého znám sotva den a nemám ho zrovna v lásce. "Aha. U nás doma je všechno fajn. Rodiče jsou spolu šťastný," řekl a usmál se, jako bych se mu právě nesvěřila s tím, že jsem na tom dost blbě. "Jo.. No.. To je asi super," řekla jsem nejistě, aby nebylo trapné ticho. Dům byl na dohled. Rozhodla jsem se pro taktický ústup.