FIGHT! [CZ]

26

Probudila jsem se a první co jsem zaregistrovala bylo, že pomalé pravidelné pípání které se mi stále ozývalo pokojem se zrychlilo. Nesnášela jsem ten zvuk. Dost blbě se při tom usínalo. Najednou někdo rozrazil dveře a v mém pokoji začalo být trochu rušno. "Probouzí se!" zakřičel. Bože můj. Už jsem dávno vzhůru, ty pitomečku. Ať jsi kdo jsi. Posvítili mi na víčko. Vylezl ze mně nesouhlasný pazvuk. Páni, já můžu vydávat zvuky! Zkusila jsem otevřít oči. Najednou, po neskutečně dlouhé době, se mi to konečně podařilo. Přišlo mi ale, že jsem spíš oslepla. Všude bílo a před očima mi tančily hvězdičky. Snažila jsem se je zahnat mrkáním. Mám dnes nějak šťastný den. Probudila jsem se, dokázala jsem ze sebe vydat nějaký zvuk a dokonce jsem otevřela oči. Ovšem, pro normálního člověka je tohle samozřejmost. Zvláštní jak nám nehody můžou změnit priority.

Konečně jsem přestala vést dialog se svým vnitřním já a začala se rozhlížet okolo sebe. Napravo ode mě stál přímo u mojí postele muž, zhruba čtyřicetiletý, s černými vlasy a tmavě zelenýma očima a držel mě za ruku. Nechápavě jsem se na něj zadívala a jemu se v očích kmitl záblesk bolesti. "Takže si mě opravdu nepamatuješ. Doufal jsem, že třeba já budu výjimka. Ale to nevadí. Důležité je, že jsi konečně vzhůru a budeme zase spolu. Jsem tvůj otec. Nebolí tě něco? Nemáš žízeň nebo hlad?" zeptal se a pátravě si prohlížel mě a hadičky, které mi vedly ze všech možných částí těla. Jen jsem zavrtěla hlavou. Kupodivu jsem opravdu hlad ani žízeň neměla. "Pane, je dost možné, že pokud jí budete uplynulé dva roky pomalu odkrývat, úplně se rozpomene. Je ale zapotřebí dát tomu čas," řekl doktor a povzbudivě se na nás oba usmál. V tu chvíli se otevřely dveře a zpoza nich vykoukla hnědovlasá hlava a s nezvyklou něhou mne odtamtud pozorovaly jiskřivé zelené oči.

"Dobrý den. Omlouvám se Vám, že jsem sem tak vtrhl, vlastně bych tu ani neměl být, mám ještě taky ležet," blekotal páté přes deváté a pohledem přeskakoval ze mě na mého otce. Podle hlasu jsem poznala Alexe. Opravdu byl hezký. Ještě hezčí než jsem si ho vysnila. Ale ty oči mi byly povědomé. Při pohledu do nich se mi v břiše rozléval zvláštní, hřejivý pocit. Můj otec se jen usmál. "Dobře. Nechám vás tu tedy o samotě a půjdu se podívat po nějakém jídle. A taky by to chtělo trochu kafe," řekl a odešel. To s tou samotou tak úplně nesedělo, vzhledem k tomu, že okolo pobíhal doktor a dvě sestřičky, kteří mi vytahovali hadičky a odnášeli přístroje. "Ahoj," řekl Alex a najednou se zdál být hrozně nervózní. Netuším proč, to já jsem tady ta, která má určitě mastné vlasy, zarudlé oči a ani nechci myslet na to, jak mi musí smrdět z pusy. "Ahoj," řekla jsem taky a usmála se. "Vážně nevím kde začít. Ale v první řadě bych se ti chtěl omluvit, za tohle celé," řekl se smutkem v očích a rukou opsal celou místnost. "Jsem v pořádku. Nic mě nebolí. Ale mohl bys mi říct víc o tom jak jsme se poznali," navrhla jsem. Přikývl a začal vyprávět. Část z toho už jsem znala. Když skončil a řekl, že jsme přátele, nemohla jsem se ubránit a moje srdce jako by sevřela ledová ruka. V tu chvíli jsem chtěla zase jen spát, už nikdy se neprobudit a žít ve sladké představě, že bych mohla pro tohohle úžasného kluka znamenat něco víc.