FIGHT! [CZ]

27

Chtěl jsem jí to říct. Tak strašně jsem jí chtěl říct co k ní cítím, obejmout ji a líbat ji dokud mi neřekne, že si na mě vzpomíná. Ale pak, když jsem viděl jak se na mě dívá a vůbec si nevzpomíná.. Nemohl jsem. Nemohl jsem to pokazit a uvést ji tím do rozpaků. Protože jak můžete milovat někoho o kom jste vlastně ani nevěděli, že existuje a nevíte o něm vůbec nic. Akorát bych ji vyděsil. Přijde čas, kdy jí to řeknu. Až si vzpomene.

Na schodech jsem se potkal s Chrisem. A vedle něj šla Sophia. Pohled na ně mě natolik vykolejil, že jsem zůstal stát v půli chodby. Sophia se usmívala a Chrise doslova hltala pohledem. Chris se na ni díval s něhou v očích, kterou jsem viděl naposledy v den, kdy se díval na Cynthii jak jí čokoládu a nemohl z ní spustit oči. Jenže tehdy, stejně jako teď, tam měl jiskřičku touhy. Byl jsem rád, že už ten pohled nebude upírat na Cynth, ale zároveň jsem nechtěl, aby někdy ublížil Sophii. "Ahoj kamaráde," řekl Chris a přátelsky mě poplácal po rameni. Usmál jsem se na něj a hledal v jeho očích stopy po něčem, co by mě ujistilo, že nechce Sophii ublížit. Nic takového jsem tam ale nenašel. "Pane Bože! Máš ležet v posteli, ne se courat na chodbě," vyčetla mi Sophia, když jsem se na ni smutně podíval. Její starost mi na tváři vykouzlila malý úsměv. "Já vím. Ale ona se probrala. Jenže... Opravdu si nic nepamatuje. Ani mě, ani jejího otce, Michaela," řekl jsem a srdce mi znovu sevřel smutek. "Fakt? Musím se za ní jít podívat. Třeba si mě pamatovat bude. Koneckonců, jsem přece hezčí než ty," řekl Chris a otočil se k Sophii a zasalutoval. Vzápětí už uháněl směrem k Cynthiině pokoji. "To co řekl nebylo hezké," řekla Sophie a zamračeně se dívala směrem kam běžel Chris. "Ne, to nebylo," přisvědčil jsem a sklopil hlavu. "Nedokázal jsem jí to říct. To.. však ty víš co." Soucitně se na mě zadívala. "Musíš počkat. Ona si vzpomene. Ale nebuď odtažitý. Kdybych dřív měla někoho ráda, i jako kamaráda a on byl tak hezký jako ty a já tě pak viděla a vůbec si tě nepamatovala, zamilovala bych se do tebe. Možná platonicky, ale i z toho se dá vykřesat pravá láska. Ale když se budeš snažit vůbec nedávat najevo svoje city, bude si myslet, že ji nemáš rád vůbec. Ztratí naději a uzavře se do sebe. Znovu. A bylo by podstatně těžší, znovu ji přimět aby se ti otevřela." Přemítal jsem nad tím, co mi Sophia řekla. A usoudil jsem, že má pravdu. Nesmím se chovat jako chladný a arogantní idiot. Bohužel, jak jsem si uvědomil, jsem se tak právě před chvílí zachoval. "No a co ty a Chris?" zeptal jsem se. Sophia se začervenala. "Nejsem si zatím úplně jistá. Nechci mu jen naletět a pak se sama utěšovat. Přikývl jsem. "Nechci být zlý kamarád, ale Chris byl děvkař dost dlouho. Teď dlouho nikoho neměl, ale asi bych se měl na pozoru," řekl jsem a usmál se na ni. "Taky si myslím, že bude lepší když budu opatrnější. Zároveň bych ale zase možná řekla, že by mi trocha povyražení si bez závazků neuškodila," zasmála se. "To já už posoudit nemůžu," uchechtl jsem se taky. Sophia zavrtěla hlavou a na rtech jí pořád hrál úsměv. "Tak dobře. Pojďme teda zkontrolovat tvou nohu. Jsem ráda, že sis vzal aspoň ty berle," řekla a rozešli jsme se směrem k mému pokoji.

Po kontrole mé nohy, ruky a hlavy Sophia usoudila, že se můžu už normálně pohybovat, ačkoli věděla, že jsem to dělal už celou dobu. Rozhodla se že můžu jít s ní zkontrolovat Cynthii. Bylo už o osmé večer a tak by u ní už nikdo neměl být.

Otevřela dveře do jejího pokoje. Já si sedl na druhou postel a Sophia začala Cynthii ošetřovat. Očistila jí obličej, zkontrolovala ruce a trochu ošemetně jí za mojí asistence umyla vlasy. "Cítím se hrozně, že si nemůžu ani umýt sama vlasy a vy se o mně staráte jako bych byla invalida," postěžovala si. "Vždyť jsi. Takový malý, roztomilý invalida," řekl jsem se smíchem a pocuchal jí právě učesané vlasy. "Hej!" vypískla jako dřív vždycky, když jsem ji začal lechtat. "Nesahat," řekla Sophia a plácla mě přes prsty. Zasmál jsem se a ucukl. "Je čas spát," zavelela Sophia. Cynthia se uvelebila a zamávala nám na rozloučenou. "Dobrou noc," řekla a usmála se na nás. "Dobrou," odpověděli jsme se Sophií naráz a všichni se zasmáli. Vyšli jsme na chodbu. "Šlo to dobře, nemyslíš?" zeptala se mě Sophia. "Asi ano. Snad," odpověděl jsem vážně. Teď večer to opravdu bylo lepší. Asi už jsem jí nepřipadal tak cizí. "Tak dobrou noc," popřál jsem Sophii a pomalu se belhal k sobě do pokoje. "Dobrou noc," houkla na mě ještě. 

Dobelhal jsem se k sobě do pokoje, padl na postel a znovu přemýšlel. Poslední co jsem slyšel byly hodiny odbíjející půlnoc.

Tak se vám po dlouhé době hlásím s novou kapitolou. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu dlouho žádnou kapitolu nevydala, tak se teď budu snažit vydávat vždy ob den. Taky bych vás chtěla o něco požádat. Chci udělat této povídce nový "kabátek" a tak by mě zajímalo, jaký herec či herečka vám nejvíce připomínají Alexe a Cynthii. Samozřejmě to nemusí být jen herci :). Pište buď do komentářů, nebo můžete i do soukromých zpráv. Moc se těším na vaše návrhy :).