FIGHT! [CZ]

3

Nechápal jsem co se stalo. Mluvili jsme, všechno bylo fajn. A pak se najednou rozeběhla k tomu velkému bílému domu a rychle vběhla dovnitř. Po chvíli jsem zaslechl křik a pak tupou ránu. Vlastně jsme od toho domu byli sotva deset metrů. Rychle jsem vběhl do otevřené zahrady, teda spíš přeskočil ten pidi plůtek, a usadil se pod okýnko u dveří. Viděl jsem přímo do jejich předsíně. Úhledně poskládané boty a kabáty na věšáčcích. A v tak mírumilovné místnosti, proti sobě, otec a dcera.

Bylo jasně poznat, že otec na dceru něco křičí, dcera vzdorovitě oplácí pohled, ale prozradí ji slzy stékající po jejích tvářích a záblesk strachu v očích. Pak mi došla slova. Muž se k dívce naklonil a vrazil jí pěstí do břicha. Teď už to nebylo mezi otcem a dcerou, ale mezi dívkou a mužem. Muž posunul pěst o trochu výš a silně udeřil dívku do čelisti. Pak ji přitiskl ke stěně, něco jí zašeptal do ucha a hodil ji na podlahu. Dívka se sesunula na podlahu, a její tělo se otřásalo tichými vzlyky. Došlo mi, že ona není jen ledajaká dívka. Je to dívka, která vedle mě sedí ve škole. Dívka, která mi pomohla najít cestu do tělocvičny, i když nemá ráda závodníky, protože jsou namyšlení. Byla jiná než ostatní. A proto ji neměli rádi.

Už jsem chápal, co myslela tím , že to u nich není zrovna nejlepší. Ale já jsem byl taky jiný, byť jsem se lišil jen tím, že jsem nebyl děvkař a nebyl namyšlený. Se smutkem v očích jsem se vydal k domovu. Rozhodl jsem se. Je to její tajemství, takže se budu tvářit, že nic nevím. Pravděpodobně to nikomu neřekla, protože se bála, že by jí nevěřili. A nebo se někomu svěřila, a on ji odehnal. A přitom jí tím jen způsobil bolest a ona se pak před všemi uzavřela. Včetně mě.