FIGHT! [CZ]

25

Dveře zavrzaly a postel se prohnula pod cizí vahou. "Možná mě slyšíš, možná ne. Jmenuji se Elizabeth a jsem matka Alexe. Prvně bych se ti chtěla omluvit za potíže, které způsobil. S tvým otcem jsme dobří přátelé, nicméně netuším, jak to ponese tvá matka. Alex je někdy trochu problémový, ale je to milý chlapec. A je na tebe hrdý, ačkoli ty kvůli amnézii nejspíše nevíš proč. Vše se snad brzy dozvíš a bude to zase tak, jak má být. Hlavně se neboj. Teď už ale musím jít, mám tam ještě dceru, a nejsem si úplně jistá, zda byl dobrý nápad nechávat je o samotě v jednom pokoji," řekla žena.

Mluvila klidným, profesionálním a autoritativním hlasem, který mě ale kupodivu uklidnil. Cítila jsem se v bezpečí. Věřila jsem jí. Že vše bude v pořádku. A byla jsem ráda, že se zná s mým otcem. Překvapilo mě, že Alex má sestru. Pokud vím, nezmínil se o ní. Nebo se mnou "mluvil", když jsem spala. Bože! Žena řekla pár slov na rozloučenou, vyšla z pokoje a pak byly slyšet už jen podpatky. Přesně proto nosím jen tenisky. Nemám zájem být slyšet všude kam přijdu. Jí to ale asi nevadilo. Koneckonců podle hlasu bych si možná tipla, že by to mohla být nějaká ředitelka firmy. A nebo je to možná taky uklízečka. Hlas není všechno, pousmála jsem se v duchu a dopřála si zase chvíli spánku. Říká se přeci, že léčí. Nebo to bylo jídlo?