FIGHT! [CZ]

6

Z posilovny jsem vyrazila trochu dříve než jsem původně zamýšlela. Možná jsem se chtěla vyhnout Alexovi, možná jsem prostě se všemi těmi modřinami nevydržela tolik co obvykle. Vydala jsem se ke dveřím od posilovny. Proklouzla jsem jimi a ihned mě objal studený vánek. Zhluboka jsem se nadechla. Vtom do mě zezadu někdo strčil. Vykřikla jsem a málem spadla na chodník, ale udržela jsem se. "Co to má znamenat?!" křikla jsem aniž bych věděla na koho křičím. "Promiň! Moc se omlouvám, nechtěl jsem do tebe vrazit. Jsi v pořádku?" zeptal se ten kdo do mě vrazil. A ten hlas jsem dobře znala. "Sebastiáne? To jsem já. Mně se omlouvat nemusíš. Proč bys to dělal? Jsem přece ta nicka co sedí vzadu v rohu," řekla jsem ledovým hlasem a otočila se na něj. Ve skutečnosti mě dost bolelo místo kde do mě vrazil, ale naštěstí to nebylo břicho. To bych se tu asi složila. "Ne," řekl tiše, skoro lítostivě a zavrtěl hlavou. Hrábl si rukou do vlasů černých jako uhel. "Já jsem se s tebou vždycky chtěl bavit, jenže prostě.. To nešlo. Nebavíme se s tebou, protože.. ani nevím proč, ale jsou tu jen dvě osoby, které tě doopravdy nemají rády. Trisha a Daisy," řekl a zvedl ke mě oči.

Pátrala jsem v jeho ledově modrých očích po stopách lží, ale nic jsem neviděla. Mluvil pravdu. Ale já mu stejně nechtěla věřit. "A to se jich všichni tak bojíte a společně s nimi na mě všichni koukáte skrz prsty? Proto mě pomlouváte na každém rohu? Proto se mnou nemluvíte a mračíte se na mě? Myslíš si že tohle je projev kamarádství?!" zvyšovala jsem hlas. Přinutila jsem se uklidnit. Opět sklopil pohled k chodníku. Jasně, nejzajímavější věc na světě. Sebastian mírně přikývla. "Bojí se jich. Neví jak se mají chovat,," řekl. Pak se zarazil a strnul. Rychle trhl hlavou a zadíval se na mě. "Odkdy vlastně chodíš do posilovny? A proč vůbec, když nemusíš?" zeptal se. Zamračila jsem se a zkřížila si ruce na prsou. "To ti může být jedno," zavrtěla jsem hlavou a začala mračila se na něj. Zadíval se na mě pátravým pohledem. Oči mu po chvíli zněžněly a on přikývl. "Nebudu tě do ničeho nutit. Snad mi to třeba někdy řekneš. Já počkám," řekl tiše a povzbudivě se na mě pousmál. Pozvedla jsem obočí a sledovala jak odchází.

Nevěřila jsem mu ani slovo, ale i přesto ve mně zaplála jiskřička naděje, která se pomalu rozhořela v menší, váhavý plamínek. Možná bych třeba mohla mít zase normální kamarády. A nebo je to zase jen součást nějakého jejich žertu, připustila jsem a plamínek pohasl a jiskřička se změnila v malý ledový úlomek. Znovu jsem to udělala. Uvěřila a vytvořila si falešnou naději, která by ukonejšila mou zjizvenou mysl. V tom jsem byla mistr.

Možná říkal pravdu, ale pro mě to zatím byl stále ten kluk, co mě přes celou třídu propaloval ledovým pohledem pokaždé, když jsem se na něj podívala. Pamatovala jsem si společné večery u ohně právě se Sebastiánem a Trishou. Bylo léto a my seděli u táboráku a zpívali. Sebastian hrál na kytaru a já ťukala paličkami. V té době jsem hrála na bicí. Naproti mě seděla Trisha a smála se nějakému vtipu, co jí řekl Dylan. Pak jsem řekla Trishe co se děje a ona ode mě odehnala každého, kdo se se mnou kdy bavil. Včetně Sebastiána. Dylan se před rokem odstěhoval. On byl jediný kdo se se mnou bavil, když ostatní odešli. A pak tu byl samozřejmě ještě Robbie. Po týdnu jsem přestala hrát na bicí. Bylo příliš bolestivé hrát to, co jsem hrávala pokaždé. Nechala jsem minulost minulostí a s hvězdami zastřenými svitem pouličních lamp nad hlavou jsem se vydala domů.

Rodiče, jestli jim tak stále mohu říkat, seděli na pohovce a dívali se na mě. Zula jsem se a přešla k nim. "Děje se něco?" zeptala jsem se. Podívali se jeden na druhého, jako by se radili. Už dlouho jsem neviděla otce smutného. A bylo to divné. Ačkoli žádný pocit byť jen trošičku podobný lítosti se nedostavil. "Víš, zlatíčko," začala máma. "Musíme ti říct něco, co jsme ti měli říct už dávno. Totiž... Jsi má dcera, ale nejsi dcera Petera. Tvým otcem je někdo jiný. Pravdou je, že jsem delší dobu Petera podváděla a nějak se to zvrtlo. A pak jsi tu byla ty. Tvůj otec se ale často stěhoval a tak jsme se tě ujali my. A Peter mi odpustil, za což jsem mu moc vděčná," řekla. Aha. Super, moje matka byla děvka. Alespoň to vysvětlilo všechny ty jedovaté pohledy z jeho strany. Ovšem, že se o mě staral jako o vlastní. Bil mě, i když vlastně neměl žádné právo na mne tu ruku vztáhnout. "Fajn. A kdo je můj otec?" řekla jsem s ledovým klidem. Matka se znovu podívala na Petera. Už jsem neměla důvod nazývat ho otcem. "Totiž.. Teď ti to říct nemohu, zlobil by se na mě, kdybych ti to řekla. Řekl mi, že jestli jsi opravdu jeho dcera, tak ho najdeš sama. Dal mi pro tebe dopis," řekla a podala mi bílou obálku s mým jménem. To písmo mi bylo zvláštně povědomé, i když jsem si byla naprosto jistá, že jsem ho nikdy neviděla. Přikývla jsem a vyšla nahoru do pokoje. Posadila jsem se na postel a roztrhla obálku. Bylo mi jí skoro líto. Tak dlouho střežila tajemství a já ji teď bezcitně roztrhla. Rozevřela jsem list papíru. A začala číst.