FIGHT! [CZ]

12

Včera se to stalo zase. A já si zase řekla, že už to bylo naposledy. doufala jsem, že si jen nelžu do vlastní kapsy. Udělala jsem kompletní očistu, a skoro cítila, jak ze mě stéká duševní neštěstí. Dobře, to znělo divně... Ale byla to pravda. Vyfénovala jsem si vlasy a svázala je do chaotického drdolu, protože jsem se nechtěla dál zabývat sebou. Vyšla jsem na chodbu s batohem a cupitala po schodech. V kuchyni jsem si vzala jablko a tiše žvýkala. Když jsem dojedla, spěšně jsem opustila dům. Tak jako vždycky.

Chris a Alex stáli před naším domem a ležérně se opírali o železný plůtek. Na tváři se mi vyloupl zákeřný úsměv a potichu jsem se k nim zezadu přiblížila. Vyčkala jsem pět vteřin a... "Baf!" vykřikla jsem. Oba naráz vyskočili a rychle se otočili mým směrem. Já se usmívala od ucha k uchu jako nejnevinnější člověk na planetě. Po chvíli jsem to ale nevydržela a rozesmála se. Poklepala jsem jim na ramena na znamení soustrasti, přičemž se na mě Alex zadíval tím pohledem "jako vážně?". Pokrčila jsem rameny a přeskočila plůtek. Octla jsem se vedle nich na chodníku. "Hm, Chrisi? Ty nechodíš k nám do školy," konstatovala jsem. Zavrtěl hlavou a usmál se. "Ne. Jen vážně nemůžu uvěřit tomu, že chodíš do školy s tímhle magorem, a on ještě žije. Já, milé děti, vás jdu zkontrolovat, že dorazíte v pořádku. Takže, teď se chyťte za ručičky," řekl nám pisklavým hlasem, který se kupodivu moc podobal hlasu naší učitelky bioly.

Oba jsme se na Chrise zkoumavě zadívali a zvedli jedno obočí. Pak jsme se všichni tři rozesmáli. Měla jsem pocit, že konečně zase někam patřím. A nemohla jsem se přestat pochechtávat. Chris totiž celou cestu vyprávěl příhody, které se staly jemu nebo Alexovi. Někdy byly vážně vtipné. Trochu jsem zalitovala, že já se svým dětstvím chlubit nemůžu. Skousla jsem si ret a potlačila slzy. Těšila jsem se na tréning. Sice bude až zítra, ale já se prostě těším. Konečně budu dělat něco profesionálně. A představa, že mě bude učit Alex a Chris, přičemž Alex bude na devadesát procent bez trička byla vcelku lákavá. Prr, holka! Hrabe ti? Vždyť ho skoro neznáš!

Zaplašila jsem myšlenky a společně s Alexem vešla do třídy, kde to hučelo jako v úle. Alex se na mě podíval se soucitným pohledem a sklonil se mi k uchu. "Já vím," řekl a posadil se do lavice. Teda, spíš se do ní tak trochu svalil. "Ty jsi nespal?" vyletělo mi z úst ještě než jsem se stačila zarazit. Posadila jsem se na svoje místo vedle něj a trochu zrudla. "Ale jo. Spal. Jen asi ne dost," uchechtl se. "Jde to tolik vidět? Myslíš, že musím použít korektor? Ach, bože, co si o mě ostatní pomyslí?" začal parodovat hlas většiny holek ve třídě. Rozesmála jsem se. "Dobře, dobře. To necháme být. Proč jste za mnou přišli? Myslím ráno," zeptala jsem se. "Ehm... No Chris.. Totiž," koktal a já se na něj dívala se zvídavým pohledem. "Včera jsme slyšeli tu ránu. A... No Chris se o tebe bál. Teda, já jako taky, ale... Eh, proč je to tak složité," koktal stále. Byl nervnózní. Já se zasmála. Posunula jsem se k němu blíž a přitáhla si jeho tvář. "Ta první rána, byla otce. Neustála jsem ji, takže jsem spadla a uhodila se o dveře. To jste už asi odešli. Ale pak následovala druhá, a byla to moje ruka, která udeřila přesně na místo kam měla," zašeptala jsem. Vypadal trochu omámeně, jako štěňátko. "Aha," hlesl po chvíli. Uchechtla jsem se. "A tos ho jako praštila do břicha?" zeptal se nechápavě. Trochu drsně jsem se zasmála. Měla jsem nějakou smějící se náladu. Nakazili mě! "Ne," řekla jsem vcelku hrubě. Kde se to ve mě bere? "Praštila jsem o trochu níž," řekla jsem a po rtech se mi rozlil blažený úsměv. Alex zbledl a vyrazil se sebe tiché: "Au." Zle jsem se usmála. "Myslíš, že mě to nebolelo? Já v sobě jen měla tolik síly, že jsem nikdy au neřekla," řekla jsem, stále se zlým úsměvem na tváři. Alex urychleně zatřásl hlavou. "Ne, tak jsem to nemyslel. Já se jen bál, abych tam někdy nebyl místo něj já," řekl a pousmál se. Usmála jsem se už svým normálním úsměvem a objala ho. "Tak jo. Už tě nebudu mučit," zasmála jsem se. Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že jsem slyšela jak Alex úlevně vydechl. Zazvonilo a ta otravná příšera v tmavě zeleném kostýmku si nakráčela do třídy a rozdala papíry. Další test? Bože, vždyť to bude stejně zase lehký. Úkosem jsem se podívala na Alexe. Jo, biola chlape, to je pekelná svině plná brouků, žížal a kytek....